Sedím u svého notebooku a podezřívavě ho pozoruju. Tolik jsme toho spolu prožili! Napsal jsem na něm za poslední dva roky desítky, možná stovky textů. Odeslal tisíce emailů, navštívil desetitisíce webových stránek. Mnohokrát nás prohledali na letišti. Dvakrát jsem ho polil kávou a jednou mi do klávesnice spadl kousek oříškové sušenky. Abych ho vyndal, musel jsem demontovat klávesy J, K, L a I. Ta poslední má od té doby někdy špatný kontakt.

Věci, s kterými strávíme určitý čas, získávají duši. U počítačů je to o to jednodušší, že jsou už nadány umělou inteligencí, takže jsou svého druhu osobnostmi automaticky. Mluvím na svůj notebook často jako na živého člověka. Když dlouho startuje, tak ho povzbuzuju: "Pohni člověče, nebudu přece čekat věčnost," a když se kousne a musím ho restartovat, tak vyčítavě říkám: "No to snad nemyslíš vážně, víš, kolik jsem měl v tom ztraceném souboru uloženo práce?". Někdy mu také nadávám a posílám ho ke všem čertům (i jinam), ale on ví, že to nemyslím tak úplně vážně.

Zkrátka mám se svým notebookem vztah. Není nijak intimní, protože nejsem magor, ale není také ani úplně odtažitý, protože spolu trávíme hodně času. V mnoha ohledech mu důvěřuju. Konec konců o mně ví věci, které o sobě člověk na veřejnosti běžně nevytrubuje. Tím spíš jsem teď v šoku, když tak docela nevím, jestli on je vůbec on. Jestli se jen netváří jako můj parťák a kámoš, ale ve skutečnosti je členem organizovaného gangu, podvodníkem nebo docela obyčejným parchantem.

Ano, mluvím o nebezpečí, které na naše mašinky číhá v divoké džungli internetu. Jistěže mám nainstalovaný firewall, aktualizovaný antivirus a jeho harddisk pravidelně pročesávám odvšivovacím hřebenem. Ale teď si na zpravodajských serverech čtu, že i ten nejlepší software umí odhalit a zlikvidovat sotva pětinu virů či jiných rizik. Deník New York Times uveřejnil minulý týden fascinující článek o tom, jak automatizované zločinné systémy (tzv. botnety) "unášejí" jednotlivá pécéčka. Ta ovládnou a využívají pak ke zločinnému jednání: počínaje rozesíláním spamů a konče pátráním po finančních informacích.

Článek napsal reportér John Markoff, shodou okolností stejný novinář, který přesně před patnácti lety - na podzim roku 1993 - napsal asi vůbec první článek o internetovém obsahu, zveřejněný ve významných novinách. Byl o prvním komerčním webovém prohlížeči Mosaic (později Netscape) a vizionářsky pěl chválu o tom, jak úžasný svět prohlížeče internetu uživatelům otevřou. Měl pravdu. Ale teď čtenářům nabízí mnohem pochmurnější vizi o tom, jaká nebezpečí na nás naopak na Internetu čekají.

Markoff popisuje, jak se nechráněné pécéčko se starší verzí operačního systému Windows stane snadnou kořistí softwarových robotů, které tyto počítače vyhledávají a přebírají pod svou kontrolu. Trvá to pouhých třicet vteřin! Ale ani moderní stroj s aktualizovanou ochranou nemá šanci vzdorovat moc dlouho. Možná i vaše pécéčko doma v obýváku nebo v ložnici je zombie.

Není to děsivé? Trochu to připomíná horory ve stylu Vymítače ďábla. I v nich jsou postavy nevinných děťátek, které jsou ve skutečnosti ztělesněním zla. Filmy se nedoporučují ke koukání mladým rodičům. A zrovna tak nelze Markoffův článek označit jako bezpečnou četbu pro majitele pécéček. Přečtete ho … a už ke svému elektronickému mazlíkovi nebudete mít nikdy ten vztah jako dřív.

Přeháním, jistě. Ale je to každopádně úžasné čtení. Jednotlivé viry spolu údajně soupeří, takže když váš počítač přemůžou, tak automaticky nainstalují vlastní antivir, který zlikviduje případné konkurenty. Zvítězí ten nejchytřejší a nejsilnější. Některé prý dokonce umějí změnit nastavení Windows tak, aby se ostatní viry do počítače už nedostaly. S nadsázkou řečeno tak udělají to, co jste zanedbali vy. Ale pro vás je to už pozdě, protože váš počítač se změnil ve zločince.

Sedím u svého notebooku a podezřívavě ho pozoruju. Těch zkažených jsou prý desítky miliónů! Proč by ten můj měl být výjimka? Tváří se, jako že ho zajímá můj text, ale ve skutečnosti třeba právě teď vylupuje banku v Argentině nebo rozesílá deset miliónů mailů s nabídkou extrasilné Viagry. Znepokojuje mě to. Představuju si, že každou chvíli může na dveře zaťukat policie. Vniknou dovnitř, mě povalí na zem a notebook odpojí od Internetu. Pak ho odnesou.

Ta hanba, až půjdu na stanici, v ruce budu mačkat čepici a detektiva v černých brýlích se úslužně zeptám: "Pěkne prosím, mohli byste mi vrátit aspoň můj poslední sloupek do Reflexu? A pak taky … mou pornosbírku. Nechal jsem v ní kus života, víte?"

Převzato z blogu Extra se svolením autora.