Když jsem v osmdesátých letech navštěvoval základní školu, měli jsme na fyziku jednu velmi nepopulární učitelku. Nosila velké tmavé brýle, tak jsme jí říkali Moucha nebo Masařka podle jedné z postav z animovaného seriálu z tehdy oblíbeného pořadu Magion. Moucha vždycky přišla do třídy, všichni museli jako na povel vstát, pak někoho vyzkoušela, potom probíhal naprosto nezáživný výklad, moucha se ani jednou na nikoho neusmála, maximálně někoho sprdla, že vyrušuje. Pokaždé stejné, nudné hodiny, kdy si málokdo dovolil něco říct, protože jinak by si na něj moucha zasedla, dotyčný by dostal na vysvědčení špatnou známku z fyziky, zkazil by si průměr a nedostal se na střední školu. A tak měla moucha situaci plně pod kontrolou, měla klid na práci, plat stejný jako tehdy většina spoluobčanů a navíc z oken kabinetu i učebny fyziky výhled na svoji, před školou zaparkovanou Škodu 120.

Nevím, co se s Mouchou stalo po převratu v roce 1989. Asi těžko se dala na podnikání a uspěla. Ne, že by se z učitele nemohl stát úspěšný podnikatel, ale ti, kteří se dali na podnikání a uspěli, většinou dělali svoji práci svědomitě a kvalitně již před rokem 1989. Možná Mouchu převálcoval nějaký mladší konkurent, který učinil výuku zajímavější a získal si mezi dětmi i přirozený respekt. Třeba šla Moucha do sebe a v prostředí zostřené konkurence byla sama nucena zlepšit svoji práci. Poslední dvě možnosti mi však nepřijdou moc pravděpodobné, vzhledem k tomu, že naše polistopadové vlády, včetně té thatcheristické, měly pramálo odvahy k nějakým větším školským reformám.

Bohužel, reálnější se mi zdá, že Moucha učila nebo ještě učí na nějaké základní škole dál. Její hodiny jsou stále stejně k uzoufání, jen ve třídě už asi nebude takové ticho. Děti se jí už tolik nebojí, známka z fyziky je už tolik nebolí, vždyť jim rodiče mohou zaplatit soukromou školu, navíc jen tak si na někoho zasednout a rozhodovat o jeho životě už prostě není tak jednoduché. A tak na Mouchu občas přiletí nějaká ta nahnilá mandarinka, pomeranč, banán či papaya. Když Moucha jednou za čas vybouchne, žáci si ji natočí na mobil a pověsí na internet. O klidu na práci tak tedy už rozhodně nelze hovořit a plat je hluboko pod průměrem ostaních občanů. Snad jen ta Škoda 120 stále stojí před školou. A tak je moucha stále frustrovanější a frustrovanější, na všechno jen nadává, za její příkoří může ten či onen. A v tom náhle Moucha spatří oranžové světlo, jasně svítící maják uprostřed rozbouřených vod drsného kapitalismu.

Je tu však ještě jedna možnost, která Mouše zbývá. Najít si teplé místečko přímo na majáku. Masařka bude ale už mít svůj věk. A je málo blond. A na majáku je tak málo místa.