Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996FEJETON: Módní trendy zlatých šedesátých
Je až s podivem, jak se mentalita holek od doby mého dětství změnila. Mně ještě v době, kdy se naše rodina přistěhovala do Ústí nad Labem, bylo jakékoliv úsilí o vylepšení vlastního vzhledu naprosto cizí. A to mi tenkrát, na počátku šedesátých let, bylo už jedenáct! „Pro krásu“ jsem začala být daleko později. Pokud si vzpomínám, ještě tak v šesté třídě jsem věčně tahala jakési beztvaré kalhoty a k tomu nějaké to triko; jak to k sobě ladilo, bylo pro mne nezajímavé.
Na přání táty jsme obě se sestrou Dandou v té době nosily dlouhé vlasy, které nám máma ráno splétala do copů. Moje copy z jemných vlasů byly tenké a ničím pozoruhodné, alespoň jak jsem mohla z reakce okolí soudit.
Nijak jsem své copy neřešila, zvrat nastal teprve poté, kdy k nám jednoho jarního dne neočekávaně přijela babička. Já jsem zrovna přišla ze školy, na sobě zmiňované kalhoty a neforemné triko.
Babička svlékla kabát, prohlédla si mě od hlavy až k patě a bylo jasné, že se mnou není spokojená. Své výhrady k mé osobě vyjádřila víc než kriticky.
„Holka, ty jsi se vytáhla a jak jsi hubená, vypadáš jak telegrafštangle. Měla bys začít o sebe trochu dbát. Zítra na tebe počkám před školou a půjdeme nakupovat. Předtím se stavíme v Domě služeb u paní Marušky, minule mě moc hezky učesala. Je to šikovná kadeřnice a má fortel, to je znát na první pohled. A hlavně, není to žádná chuligánka, na ty já si nepotrpím, vždyť mě znáš. Nechám si udělat vodovou a ona se podívá i na tebe, určitě něco vymyslí.“
Druhý den, zatímco Maruška natáčela svými tlustými, ale přesto hbitými prsty babičce vlasy na tenké natáčky, vedly spolu obě ženy inspirující rozhovor: „Já bych vaši vnučku ostříhala, co s těma copama, dneska je jiná doba a pěknou festovní trvalou bych na to dala a to by v tom byl čert, aby holka neprokoukla.“
Babička, jak jinak, než že souhlasila a já jsem se začala těšit, až prokouknu.
Cop byl ustřižen, trvalá vykonána pěkně napevno, přes ni ještě vodová, já jsem po celé té akci, trvající hodně přes dvě hodiny, zírala na sebe do zrcadla víc než rozpačitá. „Připadám si s těmi kudrlinkami tak nějak jako ovce, to jsem zvědavá, co tomu řeknou naši!“
Nadšeni tedy nebyli, to rozhodně ne. Táta se mračil, máma se smířila s mou problematickou proměnou jen díky tomu, že z Domu služeb jsme ještě zavítali do konfekce, kde mi babička za přispění solidní prodavačky v tmavomodrém pracovním plášti, vybrala kávově hnědý, tudíž praktický, baloňák na nadcházející jaro. Raději o něco větší, neb jsem rostla, tak aby mi kabát vydržel ještě alespoň dvě sezóny.
Za dvě sezóny bylo ovšem všechno jinak. V té době už jsem měla na módu jiný, lepší, protože svůj vlastní názor. Do baloňáku jsem už na štěstí dorostla a zdálo se, že mi konečně docela sedne. Problematická trvalá byla dávno ta tam. Chodila jsem se pravidelně nechat ostříhat „na krátko“, ovšem s mým pozdějším krátkým účesem to nemělo nic společného. Dalo by se to vyjádřit tak, že to bylo o dost delší, než mé příští „na krátko“.Účes kadeřnice dotvářela vodovou ondulací, která mi nevydržela většinou ani do večera. Kreaci na hlavě jsem si denně, stejně jako všechny ostatní holky, tupírovala hřebenem s hustými zuby, zvaným tupírák. Zpevnění se provádělo pivem, nebo vaječným bílkem. Velká sláva pro nás s Dandou nastala, když nám táta přivezl z veletrhu v Lipsku náš první lak na vlasy a k němu rozprašovací balónek, do kterého se lak naléval.
Hrdostí jsem se dmula nad žluto černě proužkovanou košilí s rozhalenkou na zip u krku, která byla tenkrát ohromně moderní. Jak jsem si na té košili původně zakládala, tak jsem na ni později zanevřela. Pojala jsem totiž dojem, že mi ta pruhovaná blůza přináší smůlu při zkoušení ve škole.
Čas utíkal a na řadu přišla móda šusťáků. Kdo žil v šedesátých letech, musí znát šusťák, kabát ušitý z umělého materiálu. Samozřejmě, nebyl k sehnání, stejně jako zimní prošívané bundy a všechny ostatní módní novinky. Babička mi sehnala kabát úplně stejného střihu, ale z jiného materiálu, z tak zvaného oberonu. To byla ta smůla, nebyl to pravý šusťák. Kabát jsem sice nosila, ale pyšná jsem na něj rozhodně nemohla být. Danda měla větší štěstí, pokud se šusťáku týče. Maminka její kamarádky, zvané pro její kudrnaté vlasy Budla (Budulínek), jí ho sehnala. Byl to pravý tmavě červený šusťák!
Vývoj umělého vlákna šel rychlým tempem kupředu a přinesl sebou módu košile zvané dederonka. Vyráběla se v tehdejší Deutsche demokratische republik, zkráceně DDR, od toho zlidovělý název dederonka. Tu musel mít každý, kdo za něco stál. My s kamarádkou Janou, jsme si na ni vydělaly na prázdninové brigádě u zeměměřičů. Za utržené peníze jsme pak pro vytouženou košili společně jely do Prahy. Sehnat dederonku v Ústí nemělo naději na úspěch, ačkoliv hranice s DDR byla za rohem.
„Holky, noste ji jen na lepší příležitosti,“ nabádala nás Janina maminka, když jsme sněhobílý zázrak vybalovaly z hedvábného papíru, „ať si ji nezničíte.“ Samozřejmě, že jsme obě s Janou své dederonové košile praly jemným mnutím v ruce, dát něco tak vzácného do pračky, to bylo nemyslitelné. Nehledě na to, že automatické pračky byly tenkrát ještě u nás hudbou budoucnosti.
„Mámo, můžu se podívat do těch pytlů v komoře? Tam co je to oblečení po tobě ,“ vzala jsem znenadání na milost to, co jsme v rodině až dosud nazývali hadry, které jsou dobré akorát tak na vyhození. Naše máma se nikdy ničeho nezbavovala, schovávala tedy i oblečení z doby svého mládí. Teď jsem si na ty kousky ze salónu Podolská a z dalších význačných módních závodů první republiky vzpomněla.
Na výsluní se totiž dostala anglická modelka Twigi a s ní móda minisukní. „Dole to ustřihneme,“ rozhodly jsme se s Dandou „a uděláme z dlouhých krátké. To by neměl být problém.“
Máma měla pochopení. S Dandou jsme s jejím svolením z papírových pytlů od cukru vytahovaly jeden zázrak za druhým. Modrobílá kostkovaná sukně do zvonu, černá úzká sukně s kabátkem, tmavomodré šaty s bílým límečkem, červené letní šaty s velkými bílými puntíky, béžové šaty s kytičkovým vzorem a úplně nejkrásnější růžové šaty s drobným světle modrým vzorečkem, ty nosila prý máma na letní zahradní slavnosti.
To všechno tam bylo a všechno se to dalo zkrátit. A my s Dandou jsme krátily a krátily, naše zkracovací úsilí neznalo mezí. V ruce jsme nakonec amatérským způsobem zaobroubily dolní lem a bylo hotovo! Super modely nám ostatní holky záviděly a že opravdu bylo co závidět. Takových kreací a všechno vyvedeno v mini. Že byla tu a tam nějaká ta dírka od molů, to nám, ani nikomu dalšímu nevadilo. Musím se přiznat, že v té době, bylo to už na střední škole, jsem na sebe byla jaksepatří hrdá.
Na maturitní ples mi šikovná švadlena z naší ulice ušila šaty z bílého tylu se širokou sukní. Současně s tanečními šaty, pracovala na mých maturitních šatech; ty byly z šedého tesilu, vypasované, s krátkou sukní, střiženou do áčka. Povedly se, cítila jsem se v nich skvěle, dneska by se řeklo sexy; tenhle výraz se ovšem tehdy nepoužíval. Součástí šatů byl odepínací korálkový límeček. To byla velká móda!
Maturitu jsem ovšem skládala bez téhle ozdoby, i já sama jsem byla nucena uznat, že ke zkoušce dospělosti něco tak frivolního, jako byly tři čtyři řady černých korálků, nepatřilo. „Límeček budeš nosit potom, až půjdeš třeba do divadla, teď to chce skromnost,“ rozhodly svorně máma s babičkou.
Šaty měly dlouhé rukávy, jít na maturitu v krátkých bylo nemyslitelné a samozřejmě byly střižené až těsně ke krku. Zajímavé je, že v rozporu s tím krátké sukně tenkrát byly už natolik i u nás zabydlené, že mini na maturitu nebyly považovány za nevhodné. Dokonce i naše maminky nosily tehdy sukně trochu zkrácené, až těsně nad kolena a to byla rozhodující módní vzpoura, vždyť mámám bylo už kolem čtyřicítky a to byl v našich očích nějaký věk!
Na maturitní fotce se stkvím s jakousi boulí na temeni hlavy vytvořené příčeskem, tak jak to v té době nosily Marta Kubišová a Helena Vondráčková. Maturitu jsem už ale skládala ostříhaná úplně na krátko, po vzoru své kamarádky Jany. Ostříhala se sama hned v noci po maturitním plese. Závěrečný valčík ještě odtančila s naším spolužákem Honzou v drdolu, ráno přišla do třídy dle slov naší fyzikářky „jako ševcovský učedník“.
Mě na mé přání ostříhaly hned příští odpoledne dvě kamarádky ze třídy. Přestože nový účes máma doma ohodnotila slovy: „Marcelko, ty máš geniální talent na to, jak se zohyzdit,“ já jsem se cítila výborně. Bylo to nové, bylo to jiné, bylo to progresivní!
Když jsme na podzim sedmašedesátého roku dorazily s Janou autostopem do Prahy za účelem studia na Vysoké škole ekonomické, neměly jsme o sobě pochyb. Jsme kočky, jsme super, dokážeme všechno a nikdo a nic nás nemůže ohrozit!
Je počátek března, jsem s dětmi na chalupě, kde trávíme jejich jarní prázdniny. Venku padá mokrý sníh s deštěm, já sedím u počítače, vedle v pokoji halasí moje vnoučata, osmiletý Adam a pětiletá Nela. Slyším je přes tenkou zeď, hrají si na svatební hostinu, pak na automechaniky, za chvíli dokonce na parlament. Proč ale už od rána má Nela na očích velké sluneční brýle, které odmítla sundat z nosu i při snídani a obědě?
Aha, už vím. Včera byly v televizi ukázky módních trendů na letní sezónu roku 2009. Vrací se prý léta osmdesátá, objemná saka, kalhoty ke kotníkům, volné haleny. A velké sluneční brýle.
Tak tady je jádro pudla. Nela nesmí zůstat přece nic dlužna své budoucí profesi modelky!
Březen 2009
