Tak se jmenuje film Charlieho Chaplina z roku 1936. Zná ho asi každý, bez ohledu na to, zda ho viděl nebo neviděl. Od jeho uvedení do kin uplynulo bezmála osmdesát let. Doba Chaplinova filmu, popisovaná a karikovaná, nám připadá bez ohledu na film jako pomalá, idylická, a nebýt té trapné okolnosti, že se v ní schylovalo k válce a plynování milionů lidských bytostí, řekli bychom, že to byla doba záviděníhodná.

Životní rytmus se bezesporu zrychluje a klíčové intervaly se zkracují. Marné je úsilí ten proces zastavit. Nicméně takové pokusy jsou. Minulý týden mě potěšila zpráva o snaze francouzského senátu zakázat výrobu součástky lidově zvané kurvítko. Ta je dle mínění všeho lidu, a já se ze všeho lidu nijak nevyjímám, obsažena ve všech současných technických zařízeních. Součástka čeká, až vyprší záruční doba, a udělá prsk! A zařízení přestane fungovat. Návrh zákona zakázat takovou součástku neprošel. Důvody nepřijetí jsem z internetu nevyčetl, dovedu si představit, že problém našli zákonodárci i v identifikaci oné záhadné součástky. Která to je? Vždyť všechny ty součástky jsou přece na hraně svou životností. Ještě mě zaujalo, že ve webové adrese francouzského referátu o návrhu zákona stálo „loi royal“. Nejdřív mě napadlo, že je to nějaký pozůstatek zákonodárného procesu z doby Bourbonů, a pak teprve mi došlo, že jde o ministryni ekologie Ségolene Royalovou, proto ta gramatická chyba.

Každé zařízení se skládá výhradně ze samých kurvítek. Už dlouho. Vytanula mi na mysli příhoda s laserovou tiskárnou. Po vypršení záruční doby, a že je to už taky řádka let, co se mi to stalo, si tiskárna klekla. Odvezl jsem ji do servisu. Technik se nad ní zadumal, pravil, že je třeba vyměnit základní desku a že to bude stát pět tisíc a ať přijdu za tři týdny. Nová tenkrát stála patnáct, řekl jsem si tedy, co se dá dělat, a začnu vyplňovat objednávku. Technik zpozorněl:

„Vy jste ten, co píše sci-fi?“

Nezapřel jsem svou identitu. Technik vzal napůl vyplněné lejstro, zmačkal, zahodil ho a pravil:

„Tak si přijďte odpoledne a bude to stát stovku.“

Obdobných situací zažil asi každý habaděj, bez ohledu na to, zda píše sci-fi či nikoli. A taky bez ohledu na to, kdy se příhoda udála. Odvezte do opravy jakýkoli technický útvar starší pěti, lépe pak deseti let. Technik se při pohledu na ten muzeální kus rozzáří:

„No jo, to je stará dobrá iksypsilonzetka! Jo, pane, to se to ještě dělalo poctivě. Deset let to máte? Dneska by to odešlo za tři roky. Sekaj to jak Baťa cvičky, jen aby nadělali prachy. Poctivost zmizela ze světa, pane. Bude vás to stát tři tisíce, a tady mi to podepište.“

Nevěříte? Však si na mě vzpomenete v únoru 2025, až ponesete tu letošní iksypsilonzetku do opravy!

Moderní doba je trvale uspěchaná a nesolidní. Má jedinou pozitivní vlastnost: časem se změní ve zlatý věk.

LN, 23.2.2015