29.5.2020 | Svátek má Maxmilián, Maxim


FEJETON: Mizerný týden

25.2.2019

Dopsala jsem minulý čtvrtek Poslední slovo, v němž jsem psala o Janu Olszewském, který nedlouho předtím zemřel, pustila jsem si rádio – a to mi oznámilo, že zemřel Miro Kusý. Automaticky mě napadlo, že bych o něm taky měla napsat, ale když pak za pár dnů zemřel taky Standa Milota, zmocnil se mne neurčitý vztek. Copak nebudu už psát o ničem jiném než o tom, kdo zas umřel? A vůbec – co se to děje, že najednou jeden za druhým umírají báječní lidé, které jsem znala? Po Davídkově napomenutí, že lidé prostě umírají, protože už jsou staří, jsem se pokusila dát si myšlenky do pořádku. Možná to přece jen není tak, že v poslední době pořád někdo umírá, lidé přece umírají pořád, to jen já jsem přecitlivělá a víc si toho všímám, protože se mne ty jednotlivé smrti víc dotýkají. Je přece přirozené, že jak člověk stárne, svět, ve kterém žil, postupně odchází.

Budu se radši věnovat politice, řekla jsem si. Taky s jistými vnitřními pochybami – politika mi čím dál tím víc připomíná nějaký fotbal, kde nejde o to, čeho dosáhnout, ale už jen o to, aby ta či ona strana porazila konkurenci. Jako by se ta politika změnila: nezáleží na tom, co kdo hlásá, ve skutečnosti záleží jen na vítězství, na zisku volebních hlasů. Jde jim jen o to, aby se dostali do parlamentu – a vůbec ne kvůli tomu, aby prosadili svoje představy a někam vedli zemi, ale aby se dostali k vlivu. A k penězům.

Hm, broukl vnitřní hlas: přesně takhle dospívají společnosti k tomu, že se nakonec přimknou k nějakému vůdci, který se jim jeví jiný než dosavadní politici: je přece jednodušší se na všechny naštvat, protože se jenom hádají a osočují, a přitom za scénou nenápadně provádějí všelijaké lumpárny. K čemu to v historii vedlo a vede, je notoricky známo, zklamání umí dělat divy. Člověk by měl mít trochu odstup.

S odstupem jsem tedy poslouchala a četla, jak se polští politici rozkmotřili s izraelskými. Nedivím se, že se ti polští naštvali, taky by se mi nechtělo poslouchat o antisemitismu, který můj národ sál s mateřským mlékem. A proč to mají schytávat zrovna Poláci? Proč ne třeba Slováci nebo Maďaři, jejichž státy se za války postojem ani chováním k Židům rozhodně nijak nevyznamenali? Nebo třeba Belgičané či Francouzi? Cloumala mnou nevole a zlost. Copak ti politici nepřemýšlejí, než něco řeknou? Copak nedokážou uvážit, co všechno může způsobit, když prostě zopakují rozšířený předsudek?

Chaluha si všimla, že jsem nesvá, a dala mi osvědčenou radu: „Radši si něco hezkýho čti.“ A přisunula mi tlapkou půvabnou knížku „O kocourovi bez bot“, kterou Ladislav Radimský v roce 1970 v Mnichově podepsal jako Petr Den a kterou jsem dostala ctí a darem od knihovny Libri prohibiti. Což o to, knížečka o kocouru Frydolínovi a zejména o jeho lidských majitelích-hostitelích je báječná a člověk při ní zapomene na smolné dění za okny, jenže má jen 47 stránek – a co potom?

LN, 22.2.2019



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.