24.4.2024 | Svátek má Jiří


FEJETON: Mistr Tosseliho Serenády

11.3.2010

„Pamatuji si, kdy se hasičům nesmělo říkat hasiči, ale požárníci, a policajtům ne policajti, nýbrž příslušníci, protože jinak měl z toho člověk mrzutosti,“ vzpomínal zvěrolékař doktor Žaket (viola) s krátkým doutníčkem v ruce. „Dneska máme totéž s cikánama,“ dodával. „Těm se zas teďko musí říkat Romové, protože jinak byste byl rasista.“

„To by mně zajímalo,“ uvažoval nahlas pan Polák (violoncello), „co by dneska říkala nějaká nóbl vinárna, kdyby si najmula pravou cikánskou kapelu.“

„To máte jednoduchý,“ vysvětloval jako vždy pragmatický trombonista a tesařský mistr pan Holíkovský. „Říkali by, že mají pravou cikánskou muziku, kterou hrajou Romové.“

Debata vznikla kvůli novému přírůstku Amatérského symfonického orchestru, vynikajícímu houslistovi Dezideru Kostlányimu, zvanému Dežo, rodáku z Velkého Mederu, který se ovšem při Dežově zrození dočasně jmenoval Čalovo, bůhví po kom, nebo po čem. V každém případě ale byl Dežo, absolvent stavební průmyslovky a také absolvent Lidové školy umění v Dunajské Strede houslistou přímo fenomenálním. Byv vyzván při návštěvě zkoušky, aby něco zkusil zahrát, když se chce stát členem orchestru, vybalil housle, dal si je pod bradu a začal s Tosseliho Serenádou tak, že všichni oněměli.

První se vzpamatoval lékárník a klarinetista pan Dubský, zarostlý jak Karel IV. na stokoruně, tedy jako bezdomovec. Uprostřed jímavě přednášené hudební nádhery zbožně vydechl:

„Ježíšmarjá, to snad ani nehraje člověk!“

Deži to zaslechl. Okamžitě přestal hrát. Propíchl lékárníka Dubského bezedně černýma očima, zevrubně si ho prohlédl a propadnuv do jednoho ze svých jazyků, rezolutně zavelel:

„Ostrihať, oholiť, odvšiviť, zavreť!“

A znovu si, bez sebemenšího vzrušení, dal housle pod bradu a stále ve stejně báječném rozpoložení pokračoval s Tosselim přesně tam, kde předtím přestal. Bylo to úžasné. Enrico Tosseli (1883 – 1926) musel být v hrobě nadšen.

Jelikož se ukázal i jako skvělý notař, tedy čtenář not, byl usazen k prvnímu pultu prvních houslí, hned vedle spanile blonďaté slečny Marcelky, takže byli rázem, přinejmenším vizuálně vzato, tandem zralý k okamžitému angažování v nějakém šoubyznysu. Posilou pak byl pro orchestr Dežo obrovskou, neboť měl muzicírování od Pánaboha, a jak se ukázalo, nezkazila ho ani Lidová škola umění v Dunajské Stredě. A pak už se vlastně neudálo nic významnějšího, tedy až do onoho podvečera.

Středoškolský profesor a violista pan Karas, což nutno předeslat, se dostavuje ke zkouškám hudebně řečeno ad libitum, tedy jak má zrovna náladu.. Milého Dežiho to zřejmě definitivně přestalo bavit právě tohoto podvečera.

„Kde je zas ten profesůrek?“ zahlaholil výhrůžně na celý sál restaurace Las Vegas, dříve U Šedivých, a smyčcem ukázal na prázdnou židli vedle doktora Žaketa. A zvýšeně rozhněvaným hlasem pokračoval: „Ten člověk si chodí do zkoušky jak cikán do školy!“

Všichni ztuhli. Vzápětí jim ale došlo, že tak smělého výroku se může dnes veřejně a beztrestně dopustit pouze jeden jediný z nich, Dežo, jejich Mistr Tosseliho Serenády.