Vracela jsem se večer domů a ne a ne se strefit do zámku domovních dveří. Neusmívejte se, mýlíte se, byla jsem úplně střízlivá, jenže před naším domem přestala svítit lampa. A protože vypínač hned za dveřmi je rozbitý, musela jsem za sebou zamykat dveře taky po hmatu. Tápala jsem chodbou a v hlavě se mi přemílaly všechny větší i menší smůly, které se na mne v poslední době přivalily. Když se potom ke mně snesla svítící kabinka výtahu, nabyla jsem dojmu, že se svět obrací k lepšímu.

Asi ano – doma mi rádio oznámilo, že ve Spojených arabských emirátech hodlají zřídit ministerstvo štěstí. Zaradovala jsem se: třeba si z toho vezmou příklad i ostatní země. A hned jsem začala přemýšlet, s čím bych se na takové ministerstvo obrátila. První nápad jsem zavrhla, ministerstvo štěstí nejspíš s hlavou státu nemůže udělat nic. Krom toho mají patrně mnozí mí spoluobčané v tomto směru o štěstí jiné představy než já, takže by si přáli něco jiného.

S tou lampou před domem bych asi taky neuspěla, jakkoli v tomto případě by si asi nikdo z domu ani z nejbližšího okolí nepřál, aby nesvítila. Bylo by tedy spíš vhodné obrátit se na magistrát. Nebo na městskou část? Kdo má vlastně na starosti veřejné osvětlení?

Nejspíš by ministerstvo štěstí nezakročilo ani v případě, když po mně někdo chce, abych napsala něco, co se mi zdá moc těžké. Co by s tím mohli ministerští úředníci dělat? Kdyby mi mohli nalít do hlavy víc rozumu, nebylo by to špatné, ale obávám se, že by na takový úkol nestačili.

Ledaže by nařídili některému nakladatelství, aby mi zadalo překlad krásné knížky o Krymu od Orlanda Figese, který už dlouho marně nabízím, protože bych byla velice šťastná, kdybych ji mohla pro někoho přeložit. A čtenáři pak taky. Ale přes knížky by bylo spíš ministerstvo kultury, a to snad přece jen ne – určitě bych nebyla šťastná, kdyby ministerstva nařizovala nakladatelům, co mají vydávat.

Zklamaně jsem šla spát a zdálo se mi něco velice milého. Probudila jsem se výborně naladěná, ale myšlenka na ministerstvo štěstí mi nešla z hlavy. Možná by mohlo naordinovat všem krásné sny... Vzpomněla jsem si na dětskou knížku Akademie pana Kaňky, kde se ze snů vyráběly pilulky, po jejichž požití měli chovanci pana Kaňky ještě krásnější sny. Ale to zas připomíná spíš nějaké drogy, takže to snad radši taky ne. Ministerstvo by si přece nemohlo dovolit rozdávat pilulky, které by možná nebyly povolené. A stejně by tam asi nepracoval pan Kaňka, který je uměl. A vůbec: chci, aby se mi zdálo, co se líbí mně, a ne někomu jinému!

Nadšení z myšlenky na ministerstvo štěstí ze mne postupně vyprchávalo. Ostatně – nevymyslel náhodou nějaké ministerstvo štěstí už George Orwell? Taky jsem si uvědomila, že v tom mém podání by ministerstvo štěstí bylo spíš ministerstvem splněných přání. A přání různých lidí bývají, jak víme, různá, ba mnohdy protikladná, zvlášť pokud jde o věci veřejné.

LN, 12.2.2016