Jedna z vět, které jako zaklínadlo rázem změní celý život. Taky vysvětlila všechna ta drobná zranění a záněty, které se v poslední době nehojily, ano i malátnost, kterou jsem jakožto známý flákač připisovala s věkem se prohlubující zásadě "moje milá lenost, nedej se mi přemoct".
Jak jsem reagovala? Napřed automaticky. Sešla jsem do klenotovy dílny, kde si zrovna cosi vylepšoval, a sdělila mu, že mám leukémii a mám se hlásit u internisty na pohotovosti. Nevím, co jsem čekala, asi že mi předepíše nějaké prášky a pošle mě domů. Klenot mě vysadil před špitálem naprosto v pohodě, jako bychom jeli nakupovat.
Až v kamrlíku, kde jsem čekala, až ošetří holčičku, které kůň přiskřípl předloktí o ohradu, mi to začalo docvakávat. Napřed přišla veliká radost, že jsem si toho tolik užila, dokud jsem mohla, i když mi na seznamu pár bodů zbývá, třeba ta entomologická expedice do Nikaraguy, kterou jsme s klenotem chtěli podniknout ještě před vánoci. Nicméně jsem toho naplula za noci v červenci při měsíci víc, než spousta lidí, které znám. Zavzpomínala jsem na africké noci pod Jižním křížem, tancovačky před slavonickou hasičárnou, plesy v Hofburgu, kempování na pustých ostrúvcích v Pacifiku i jiné radosti, které mi nikdo nevezme. Nemít čeho litovat je v takové situaci náramná výhoda.
Další reakce se dostavila vzápěti: "Jestli se z toho dostanu, budu už dělat jenom to, co mě bavi!" To jest psát, číst a toulat se s klenotem a Šikónkem, třeba jenom po té naší provincii, kdyby mě jinde nepojistili. Však je tu krásných míst habaděj.
Moc hodná paní doktorka z Kolumbie mi ovšem udělala čáru přes rozpočet, antož pravila, že si mě ve špitále nechá a jakmile bude k dispozici vrtulník, pošle mě do Vancouveru. Zajistila tam pro mě postel v oddělení leukémie i specialistu, který mě přijme. To už jsem silně znejistěla a snažila se vyptat, na jak dlouho a co tam se mnou budou dělat. Vic mi ale nesdělila, ač jsem se snažila vlísat se do její přízně španělskou konverzací.
Poté přišla krvelačná laborantka, a to bylo nejlepší, co mě mohlo potkat. Koukla na mě, že začínám být nervózní, a vece: "Neboj, já jsem to před třemi roky měla taky." Strašně mi pomohlo vidět někoho, kdo přežil a normálně funguje. Též mi sdělila, že si mě ve Vancouveru nechají asi měsíc, což mi vyrazilo dech, a co asi tam můžu čekat. Pokec s někým, kdo tímhle údolím prošel, by měl být okamžitě po diagnóze povinný.
Když přišel klenot s kvapně sbaleným kufříkem, oba jsme už klid ztratili a brečeli vespolek jak želvy. Přitom jsem mu dávala zmatené instrukce co vyúčtovat, co zaplatit a jaké heslo je ke kterému účtu. Slábla jsem rychleji než obr Koloděj a náramně špatně se mi myslelo a dýchalo i s kyslíkem.
V hodině dvanácté se u mého lože ozval sexy baryton: "Promiňte, že vás budím, ale přiletěli jsme pro vás." Otevřela jsem oči a potěšila je pastvou na nabušeném frajerovi s modrýma očima a rysy, o které by se člověk při troše neopatrnosti mohl ošklivě pořezat. "Takovej fešák jako vy mě může vzbudit kdykoliv." Zaculil se a opatrně se rozhlédl, jestli to harašení slyší sestry. "A já myslel, že jste strašně nemocná." Flirt nám překazil jeho stejně nabušený, ale méně fešný kolega s nosítky. Sháněl se, kde mám manžela, že ho vezmou s sebou. Pravila jsem, že manžel je doma, stará se o podnik a o psa, a co by proboha se mnou ve špitále dělal? Akorát by se cítil bezmocný, takhle má pocit, že pro mě může něco udělat. Já přece nepotřebuju, aby mě furt někdo držel za ruku. Jo, to jsem ještě věděla houbeles.
Svůj první let helikoptérou jsem si pravda představovala za jiných okolností, ale stejně byl nádherný. Jelikož jsem červených krvinek měla pomálu, museli jsme letět nízko nad vodou, a z téhle polohy jsem Slunečné pobřeží ještě neznala. Byl říjnový den jak korálek, listí se zrovna začínalo barvit. Tuhle nekonečnou krásu přece ještě nemůžu opustit.
© Zuzana Kulhánková 2013
*************
Pozn. red.: Autorka nese už od dětství tíhu dálek, která ji zavedla do zajímavých koutů Evropy, Severní a Latinské Ameriky a rovníkové Afriky. O tom všem píše ve své knížce Narozena pod toulavou hvězdou.