Do žaláře kmitla záře, takové bylo oblíbené rčení mé maminky. Do jakého že mého žaláře pronikají paprsky naděje? Cítím, jak se pomaličku ocitám na okraji. Nevím přesně čeho na okraji, ale určitě ne ve středu čehokoli. Můj přítel a kolega Marian Kechlibar zveřejnil nedávno ve svém článku artefakt: bylo to srdce sestavené z pestrobarevných nápisů a každý znamenal nějakou menšinu. Ať jsem hledal, jak jsem hledal, nenalézal jsem nic, k čemu bych patřil. Marian upozorňoval, že kdo v tom pestrém útvaru není, tak… jako by nebyl vůbec. Z čeho tedy pramení moje naděje?

Bojovníci za lidská práva se nově ujali rusovlasých lidí, tedy lidí zrzavých. Že prý jsou šikanováni a vysmíváni a v krajních případech to vede k sebevraždám. Trochu mě to překvapilo, zrzavost jsem nikdy nepokládal za mínus. Mohu to doložit, jelikož moje žena, se kterou budu letos už devatenáct let, tak ta, když se napajcuje henou, má palici jako když hoří Brandejs. Ale budiž, vím, že děti se pošklebovaly „zrzi zrzi, co tě mrzí“ a že někdy to může někomu vadit. Takže zrzkové možná budou vpuštěni vedle LGBT a černochů a jednonohých do Marianova obrazce.

Mám naději, že tam vklouznu taky. Už krátce po dvacítce mi začaly padat vlasy a ve třiceti jsem byl plešoun a věru že se to ne a ne změnit. Z plešounů si lidi dělají legraci víc než ze zrzků, viz pasáž ze Švejka o tom, že normální člověk má mít na hlavě průměrně 60 až 70 tisíc vlasů, jistě tu scénu znáte. A teď vážně, já zase měl kamaráda, který těžce nesl padání vlasů. Byl to mladý úspěšný muž, úspěšný ve všem všudy, tedy i u ženských. Marné bylo ho těšit příklady, že ženským na chlapech vadí kde co, ale plešatost že je až daleko, daleko někde vzadu. Dopadlo to s ním špatně, sáhl si na život, v mladém věku spáchal kvůli plešatění sebevraždu. Kdyby se podávala nějaká přihláška pro menšinu s nárokem na ochranu a aktivismus, tak bych na ni mohl tento případ dát do přílohy. S dodatkem, že poslední plešatý americký prezident byl Eisenhower a od té doby žádný, protože televize plešouna do Bílého domu nepustí, což je diskriminace jako barák.

Ale ne. Nebudu se cpát do Marianova obrazce. Nemusím být všude. Když se jiní cpou, proč bychom se měli cpát my, plešouni?

Jen tak mě ale napadá, že hrozí jedno nebezpečí. Když se nebudeme cpát, staneme se menšinou těch, kteří se necpou a šup s námi do Marianova obrazce, budeme úředně odsouhlasená a aktivně ochraňovaná menšina necpavců! Je to tak, jakmile se jednou něco rozjede, je těžké to zastavit…

****************************************
ULTIMUS
Nový román Ondřeje Neffa

Na odvrácené straně Měsíce stojí Ultimus, vězení pro nejhorší zločince obydlených světů. Sem přijíždějí Kuba Nedomý a Dědek Čuchák, starožitníci se sídlem v Arkádii, v roli robotických specialistů.
Měl to být nejlepší kšeft jejich života. Vyklubala se z toho bouda, kterou jim nastražil jejich dávný kamarád, policejní hlavoun Mantella. Spadli tam do spárů nejmocnější zločinecké organizace Lunárního společenství. Stojí proti všem - proti zločincům i dozorcům, proti robotům i proti zmutovaným paraorganismům i proti toxickému šrotu, který se vymknul kontrole.
Když pak se do toho vloží africká vražedkyně Kombopi, dá se čekat, že bude hodně dusno...

Nový román z cyklu Arkádie je napínavý i humorný, jak už dobrodružství obou nehrdinských hrdinů bývají. Příběh volně navazuje na předchozí svazky Měsíc mého života, Rock mého života a Hvězda mého života. Vydal Myster\ Press, k dostání všude včetně Alzy a též U NAKLADATELE.

.