Na poslance od pirátů Mikuláše Ferjenčíka prasklo, že se před časem přimlouval, aby zákon umožňoval svazek více osob. Stal se z toho politický klacek, takže soudobá mantra zní, že Piráti chtějí lidem zabavovat velké byty a stěhovat do nich migranty plus rodiny s více hlavami. Pirát se za to snad možná i stydí a text, ve kterém svůj názor zveřejnil, orwellovsky zmizel, nicméně čert je z pytle venku. Možná bude Ferjenčík oslavován jako průkopník nové kapitoly rodinného soužití.
Poprvé jsem na takhle zásadní revizi institutu manželství narazil v románu amerického sci-fi klasika Roberta A. Heinleina Měsíc je drsná milenka. Podotýkám, že Heinlein byl hodně konzervativní autor. V době štěpení společnosti v šedesátých létech podporoval americkou účast ve Vietnamu. Je to kupodivu, protože rodinný život na hromádce o více hlavách čili v polyamorii, je vnímán spíše jako projev progresivistického životního stylu. Leč k věci samé: Heinlein vnímá vícečetnou rodinu jako společenství připomínající akciovou společnost. Členové vkládají podíly a úměrně pak inkasují benefity jídlem počínaje, sexem konče. Připadalo mi to praštěné, když jsem to před čtyřiceti lety četl poprvé, ale občas jsem si na ten koncept vzpomněl.
Třeba když jsem potkal lidi žijící v trvalém trojúhelníku. Obecně je známý případ Jiřího Muchy, od roku 1941 ženatého s paní Geraldinou, ovšem po desítky let žil s Martou Kadlečíkovou. Pak se to všelijak semlelo a Marta nedopadla nejlíp. Mezi blízkými známými jsem měl ještě dva případy takového svazku, kdy muž měl dvě ženy a obě o sobě věděly a tolerovaly se. Ta bezpapírová ale na tom vždycky byla, jak jinak to říct, jako bez papírů.
Když pak po převratu homosexuálové přišli se svou agendou, jejich hlavní argument tehdy byl „abychom se mohli navštěvovat v nemocnici“. O nějaké adopci děti, neřkuli o objednávce dítěte na míru přes surrogátní matku, nebylo ani řeči. Když pak vrcholila debata o registrovaném partnerství v roce 2006, podporoval jsem myšlenku registrovaného partnerství také pro osoby různého pohlaví, i kvůli těm vyhnancům bez papírů.
Patnáct let uplynulo, Overtonovo okno se zase pootevírá. Zatím jen maličko a panty mu trapně vrzají, když se Mikuláš Ferjenčík vykrucuje, že se na nic nepamatuje a Lui zcenzuroval svůj archiv. Však víte, jak to s tím oknem je. Nejdřív je zavřené, pak se objeví škvírka, ta se rozšiřuje a nakonec je z toho francouzské okno doširoka otevřené, aby se jím dalo volně chodit. Jsem zvědav, kdo se do okna opře, aby ho posunul o další ten milimetřík.
Mám ale vážné pochyby stran dlouhodobého fungování takového svazku. Hromádka ve třech, to může být super, když je vám všem plus mínus třicet. Ale mládí je nemoc, která pomine sama od sebe. Čas ty troj- a víceúhelníky rozhlodá a výsledkem bývá samota.
LN, 14.6.2021