Vstoupili jsme do roku 2014 a ohlížíme se po roce uplynulém, definitivně uzavřeném a zazděném do zdiva budovy Historie. Rád bych své pondělní rozjímání uvedl něčím, dejme tomu rozmarným a snad i veselým, a sáhnu po vzpomínce z loňského léta.

Moje žena Ljuba Krbová měla narozeniny. Vymyslel jsem pro ni dárek (však víte, jak je těžké ženám vymyslet dárek). Takřka každý den popisuji na svém soukromém webu Hyena.cz droboučké příhody našeho pejska Nory, fenky rodu pointer. Napadlo mě, že bych mohl shrnout a zredigovat článečky zahrnující první dva roky jejího života, doplnit fotkami, nechat zhotovit knihu a tu věnovat coby dárek. Mělo to háček - kniha měla být většího formátu (kvůli fotkám) a narozeniny připadají na červenec, a to jsme měli být na výletě v obytném autobusíku ve Francouzském středohoří.

Kniha vytvořena, vytištěna... a nechal jsem si ji poslat službou PPL na adresu spřátelené nábytkářské firmy Jacques v Dolních Břežanech. První zástava srdce: Ljuba naštěstí nebyla doma, byl jsem sám s Norou a takhle pěkně zrána přijel náklaďák a pan PPL mi balík podával a hlásil:

"Oni to popletli, to jsou dneska lidi, napsali adresu nějakého Jacquese, tak vám to vezu domů, ještě že vím, kde bydlíte!"

Být ona doma a já tam nebýt -efekt by byl ten tam. No a teď, kam schovat v busíku knihu o formátu skoro A3? Přišlo léto, mělo se odjet do Středohoří, já najímal busík a radil se s garážmistrem, kam knihu schovat. Navrhoval šuplík tamhle nahoře. Neznáte moji ženu, oponoval jsem. Tak do téhle skřínky, ukazoval garážmistr. Tam to taky najde, byla moje námitka. Pod rezervní pneumatiku, nabídl mi a to už hodně hluboce přemýšlel, soudě podle hloubky vrásek na čele. Kdepak, namítl jsem, tam by se určitě podívala. Do kapsy ve dveřích, navrhoval garážmistr. Budeme se střídat u volantu, nepřijal jsem návrh.

Už to vypadalo beznadějně, když garážmistr dostal nápad. Odšrouboval pod sedadlem plech kryjící nějaké kabely a knihu zašrouboval do té elektriky.

A mohli jsme vyjet.

Dojeli jsme do Středohoří a v předvečer narozenin se ztratilo cosi kosmetického, nějaká malovací nebo voňavá tyčinka, taková nějaká mrňavá věc, co chlapi neznají, protože to nepotřebují.

No a žena se jala prohledávati vozidlo. Nejdřív se podívala do šuplíku tamhle nahoře, pak prozkoumala tuhle skříňku, poté ji napadlo, jestli se ta strašně vzácná a jistě i drahá tyčinka nezakutálela pod rezervní pneumatiku a nakonec si byla už skoro jistá, že si ji mimoděk schovala do boční kapsy ve dveřích.

A já tam stál a pozoroval její počínání a byl jsem úplně klidný a díky tomu klidu jsem to nakonec byl já, kdo tyčinku našel.

Je to tak. Doktor Plzák radí, před ženou zatloukat, zatloukat a zatloukat.

Já jsem zašrouboval.

Díky tomu bylo překvapení překvapující a narozeniny se vyvedly a s nimi i výlet a vzpomínka na něj prohřála ohlédnutí za starým rokem a vede mě k optimismu do nového, což vám přeji i já po celou tu řadu dnů naštosovaných před námi.

LN, 6.1.2014