Co znamená WikiLeaks, jistě nemusím vysvětlovat - ten, koho zprávy o aféře se zveřejněním amerických diplomatických dokumentů minuly, se nepochybně médiím vyhýbá jak čert kříži, a tudíž Lidovky určitě nečte.

Povídám si o té aféře s kdekým, koho potkám, a narazila jsem na zajímavý názor: „Vy disidenti jste přece také zveřejňovali informace, které si stát chtěl nechat pro sebe. Porušovali jste tehdejší zákony a taky jste nebyli loajální.“ (S podtextem: nemáš co kritizovat, máš sama máslo na hlavě.) Nepřekvapilo mě, že se někdo na něco dívá jinak než já, nepokládám to za projev nepřátelství. Čtenářům a posluchačům, kteří se mnou nesouhlasí, obvykle smířlivě odepisuji: co by to bylo za svět, kdyby si všichni o všem mysleli totéž?

Ale k té loajalitě. Někdy po listopadu 1989 se mi dostala do ruky celkem užitečná příručka pro novináře ze střední a východní Evropy, už si ani nevzpomínám, kdo ji sepsal a vydal. A tam bylo mimo jiné napsáno, že novinář má být loajální ke svému listu a k šéfredaktorovi. Přimělo mě to k zamyšlení. Člověk není hvězda volně letící prostorem, má nějaký soubor pravidel a loajalit s různými společenskými okruhy. Ten, kdo žádná pravidla neuznává, patří do klece. A disidenti zveřejňovali věci, které by si stát radši nechal pod pokličkou, ale to přece nebyla neloajalita k tomu státu! Byla to loajalita k zákonům, které si ten stát (papírově) stanovil. Nemyslím, že se vzdám přesvědčení, že to byla loajalita vyšší než slepá poslušnost. Ostatně to do jisté míry platí i pro loajalitu novináře k šéfredaktorovi: za normálních okolností přece šéfredaktoři přicházejí a odcházejí, jeden je lepší, druhý horší, a list trvá. Tedy pokud za něco stojí. Tohle platí skoro doslova i o státech a vládách - vlády se střídají, stát trvá.

A k WikiLeaks. Dá se, myslím, rozumně předpokládat, že v demokratickém světě nejsou ambasády místy, kam by se odkládali politici, kteří v domácí politice neuspěli. Někdy jistě taky, ale za normálních okolností je to výjimka. Za normálních okolností se na diplomatickou misi posílají lidé, kteří příslušnou zemi a oblast znají a kteří mají dostatek soudnosti, aby navázali kontakty, rozpoznali, co je důležité, a sdělili to své vládě. V samotné podstatě diplomacie tedy tkví, že jde o informace, které si nelze přečíst v novinách - kdyby tomu tak bylo, nebyly by žádné diplomatické mise potřeba.

A právě zde vidím rozdíl mezi zveřejňováním informací například o politických vězních v komunistickém Československu a zveřejněním diplomatických depeší. Že by zveřejnění důvěrné korespondence změnilo zahraniční politiku této velmoci, je nesmysl - žádná taková „vyšší“ pohnutka tady nepřipadá v úvahu. My jsme se obraceli na veřejnost proto, že normální cesty - tedy petice a upozorňování na nepravosti - zásadně selhávaly. Nic takového v případě WikiLeaks není. Příčina, proč někdo ty depeše ukradl, je podle mého úplně prostá: protože je mohl draho prodat. Nebo i proto, že chtěl Spojené státy poškodit a znevěrohodnit.

LN, 3.12.2010