28.3.2024 | Svátek má Soňa


FEJETON: Lidská tvář

21.12.2020

Vzhledem k tomu, že píšu poslední fejeton v tomto roce, měla bych nejspíš bilancovat. To se mi zrovna moc nechce, slyším a čtu v médiích tolik bilancování, že mi – račte odpustit – leze krkem. K čemu psát, že rok 2020 poznamenala pandemie? On je tu snad kromě našich koček ještě někdo, kdo to neví?

Tak snad jen poznámku k tomu, čím naši společnost covidová pohroma poznamenala nejviditelněji: k rouškám. Nejsou právě příjemné, leckomu se v nich těžko dýchá a ti, kdo jako já nosí brýle, dobře vědí, že se mu v chladnu brýle nad rouškou okamžitě zamlží, takže nic moc nevidí. Můžete to pokládat za provozní nepříjemnost, přežít se to dá. Pak je tu ale jiná věc: pod rouškou není vidět, jak se tváří ten, kdo ji na puse a na nose má.

Zažila jsem v tomto směru zábavnou příhodu: měla jsem příležitost mluvit s jedním diplomatem, kterého jsem chtěla na něco dost důležitého upozornit. Samozřejmě mě zajímalo, jak na mou informaci bude reagovat – jenže dokud nepromluvil, neměla jsem tušení, zda se mnou souhlasí, nebo ne. Říkala jsem si potom, že by možná diplomaté měli nosit roušky povinně, udržet pokerovou tvář v situaci, kdy člověka něco překvapí, není snadné. To se toho napsalo o tom, co říkají lidské oči! Ve skutečnosti ovšem mluví lidský výraz – a bez půlky obličeje oči samy o sobě mluví podstatně méně, než bychom mohli z literárních obratů soudit.

A nejde samozřejmě jen o diplomaty: roušky prostě v komunikaci překážejí. Když s někým mluvíme, skoro vždycky se na něj díváme a čteme z jeho výrazu reakci na to, co říkáme, dřív, než dotyčný promluví. Rouška ovšem mění lidskou tvář v masku, ze které se toho moc vyčíst nedá. Lze namítnout, že když se stejně nemáme spolu osobně stýkat, nijak zvlášť to nevadí… Nestýkat se se svými přáteli a blízkými je samozřejmě ještě obtížnější než se s nimi stýkat v roušce.

Tak vám snad, milí čtenáři, jak se v této době hodí, popřeju klidný a rozjímavý zbytek adventu a po něm krásné a požehnané Vánoce. A do nového roku vám budu přát to, co přeju samozřejmě i sobě. Především aby ta covidová pohroma co nejdřív pominula. Vkládám v tomto ohledu značné naděje do očkování – přejme si tedy, aby se státním a lékařským orgánům podařilo je co nejdřív a co nejlépe uspořádat, aby vakcína účinkovala a neměla vedlejší účinky nebo je měla v co nejmenší míře. Dále bych vám i sobě – a vůbec všem – přála, aby se čeští politici víc zabývali tím, co chtějí prosadit, než tím, jak vyhrát volby. (Já vím, že aby to prosadili, potřebují být zvolení, ale přece jen ještě věřím, že program je důležitý.) A taky, a možná hlavně, abychom zase na ulici a všude jinde (i v kině, divadle, galerii, v hospodě i na koncertě) potkávali lidi s lidskou tváří bez masky. Nejen bez roušky, ale bez masky – lidi, kteří nemusejí ani nechtějí skrývat, co si myslí. To by byl snad vůbec ten nejlepší dárek, jaký by nám blížící se nový rok mohl nadělit.

LN, 18.12.2020