Zhruba před půl rokem jsem jela do Vratislavi autobusem a ten mne k mému nesmírnému údivu nedovezl tam, kam měl, tedy na známé autobusové nádraží, ale na nějaké jiné autobusové nádraží v témže městě. Než jsem stačila propadnout zoufalství a nejistotě ohledně budoucích hodin, vyzvedl mě tam kamarád a odvedl si mne. Ukázalo se, že jsme hned vedle toho „správného“ nádraží, místo kterého ovšem zela v zemi obrovská jáma – zjevně tam nic nevybuchlo, ale nádraží se přestavovalo. „To se mi nelíbí,“ prohlásila jsem rezolutně. Kamarád na mne po očku koukl: „Co se ti nelíbí? Že se svět mění?“

Přemýšlela jsem o té větě déle, než bych byla čekala – vlastně o ní přemýšlím ještě pořád dál. Možná se mi opravdu nelíbí, že se svět mění. Možná bych byla radši, kdyby všechno bylo tak, jak jsem byla zvyklá. Možná je to příznak stáří. Staří lidé přece pořád opakují „za našich mladejch let“, nejsou ochotni se učit novým věcem, do jisté míry žijí v minulosti..., a já jsem z nich proto měla dosud potichu legraci. Člověk si nerad připouští, že propadl právě tomu, co mu zatím bývalo spíš k smíchu, pochopitelně. A na stárnutí není nic nemístného – potká každého, pokud neumře mladý.

Pak je tu ovšem druhá možnost: ne že se mi nelíbí, že se svět mění, na tom koneckonců nic k líbení ani nelíbení nenacházím, je to přirozený proces. Jenže se mění na můj vkus trochu moc rychle. A taky se mi moc nelíbí, jak se mění. Už jsem tu kdysi psala, jak mne zaráží, když vidím v kavárně nebo v hospodě sedět u stolku několik mladých lidí, kteří si nepovídají, ale každý přičinlivě rejdí prstem po obrazovce tabletu nebo chytrého telefonu. Když mi jednou někdo objasnil, že si povídají, ale prostřednictvím Facebooku, trochu jsem se lekla: třeba se časem už vůbec nebudou potřebovat scházet.

Nelíbí se mi takové obyčejné věci, jako je zoufalá neznalost češtiny, hlavně u těch, kdo vystupují veřejně. Což politici, ti mají jiné zadání práce než jasné, srozumitelné a co možná gramaticky správné vyjadřování. Ale třeba v rozhlase: hlasatelé a moderátoři by mnohdy z rétoriky propadli, každou chvíli slyším obrat „ty opatření, které byly přijaté“ a podobně. Možná je to maličkost, vždyť na světě jsou jistě mnohem horší věci, ale možná by ta rádia – nebo aspoň Český rozhlas – měla na podobné věci dbát. Aspoň trochu.

Pak jsou tu ty horší věci: rozšířené krádeže a podvádění, o nichž se dozvídáme z kdejakého média a při nichž jde o částky, které většina z nás nejen nikdy nevlastnila, ale ani si je vlastně neumíme dobře představit. Štvaní k nenávisti. Tolerance k postojům – ba někdy i činům – ve slušné společnosti nepřijatelným.

Tak nevím, jestli by vlastně nebylo lepší si říkat, že se mi jen nelíbí, že se svět mění. Koneckonců jsem se narodila v první polovině minulého století, jistě mám právo stárnout a říkat si, že dřív byl svět lepší. Nebo jsem se v něm aspoň uměla líp pohybovat...

LN, 18.3.2016