Musím si postěžovat: letošní třicáté výročí slavného Listopadu je pro mne fakt náročné. Prší na mne pozvání do škol a knihoven na různé besedy i na všelijaké konference. Nerada odmítám, ale teď mi občas nic jiného nezbývá – na dvou místech prostě být neumím a z jednoho konce republiky se na druhý při nejlepší vůli za dvě hodiny nedostanu. A kdyby jen republiky… Takže to beru metodou „kdo dřív přijde, ten dřív mele“, nic lepšího jsem nevymyslela.
Aby toho nebylo málo, existují i pozvání jiná, nespojená s třicátým výročím. Například setkání Opus bonum se v Břevnovském klášteře koná každý rok a je to pro mne srdeční záležitost. (Letos proběhlo minulou sobotu.) Arciopata Anastáze Opaska jsem měla moc ráda, jeho dílo smíření a rozvíjení dobrých vztahů nikdy nepřestanu obdivovat. Věru nevím, co bych si počala, kdybych měla příslušnou sobotu už zablokovanou nějakým jiným slibem. Naštěstí je to nemožné, setkání se připravuje už od jara a pevně věřím, že tomu tak zůstane i v příštích letech.
Ani má poslední cesta nesouvisela s výročím – v Budapešti uspořádali konferenci věnovanou Rudolfu Kučerovi a časopisu Střední Evropa. Do Budapešti je to samozřejmě z Vinohrad dál než do Břevnova, ale naštěstí jezdí šikovný noční vlak a doma bych v noci taky spala, takže vlastně neztratím cestováním moc času.
Konference byla hodně nezvyklá. Měla jsem z toho trochu strach, protože maďarsky se rozhodně nedomluvím, a když jsem koukla do slovníku, pochopila jsem hned, že už se nikdy nestihnu naučit ani pár základních slovíček. Naštěstí pořadatelé o nekompatibilitě češtiny a maďarštiny věděli, takže zajistili skvělého tlumočníka – navíc bylo jasné, že se v sále sešli zčásti lidé, kteří uměli česky. Ta „naše“, česká část pro mne nebyla tak zajímavá jako ta maďarská. Rudolfa Kučeru jsem znala celkem dobře, pracovala jsem v samizdatové Střední Evropě, kterou řídil, od roku 1985 (a pak ještě chvíli na začátku devadesátých let), takže jsem se moc nového dozvědět nemohla. Taky dokument Charty 77 Právo na dějiny, jehož hlavním autorem Kučera byl, i následnou diskusi o českých dějinách a dějepisectví mám v živé paměti. Jenže maďarská část konference byla zaměřená spíš jinak, na vztahy k maďarské menšině na Slovensku. A bylo pro mne velezajímavé si poslechnout, jak to vidí naši sousedé z druhé strany hranic.
Z Budapešti jsem toho moc neviděla, ale i při tom letmém projíždění jsem si všimla, že se notně změnila od doby, kdy jsem tam byla naposledy před nějakými patnácti lety. Tenkrát jeden z mých společníků trefně prohlásil: „Tady by se daly točit filmy ze sedmdesátých let.“ Tak to by teď už nešlo, Budapešť prokoukla. A česky hovořící účastníci konference nám hrdě hlásili, že v nedělních volbách ve velkých městech vyhráli kandidáti opozice. Takže další rozdělená společnost…
Ale teď už musím skončit, musím se připravit na česko-polské setkání v Krkonoších.
LN, 18.10.2019