Není pranic divného na tom, že je v létě vedro, dokonce je to nejspíš v pořádku, jen to nějak rok od roků hůř snáším. A snažím se vymyslet, co s tím. Pořizovat si klimatizaci nemá smysl, opravdu horkých dnů zase tolik není, měnit byt se mi rozhodně nechce, tak snad leda odjet někam do chladnějších krajin. Jenže takovou cestu si člověk musí naplánovat, a kdo má vědět, kdy jak bude?

Provizorně jsem se tedy rozhodla, že budu radši sedět doma, co potřebuju, vyřídím zrána, a nějak přežiju.

Po očku jsem pozorovala naše kočky – jsou sice docela domestikované, ale přece jen mají k přírodním úkazům blíž než našinec, kavárenský povaleč. Kočky opravdu na vedra zareagovaly změnou zvyklostí: místo na křeslech se povalovaly na stolku, na jehož desce jsou keramické dlaždice. Nechala jsem je tam, ale žádné poučení jsem v tom pro sebe nenašla.

Tak jsem vzpomínala, jak jsem vedru čelila dřív, když jsem byla mladší. V tuhle dobu jsme jezdívali na Hrádeček: právě tenhle víkend by Statkářka Olga, jak jsme jí říkali, slavila narozeniny, bylo by jí dvaaosmdesát. A jistě by byla velká oslava, jaká bývala každý rok… Zavzpomínala jsem se – ale žádné vedro se mi nijak nevybavilo, a přece tam na začátku července taky muselo být. Snad jsou tam v Podkrkonoší chladnější kraje. Taky jsme byli mladší, to to člověk líp snáší. Ale hlavně jsme se počasí moc nevěnovali, vymýšleli jsme si všelijaké zábavy, a když nám došel vtip, prostě jsme si povídali. A někdo hrál ping-pong.

Usoudila jsem, že nejlepším lékem na vedro je najít si nějakou jinou zábavu. Aby měl člověk společnost (tedy jinou než kočičí), musel by jít ven, ale do rozpálených ulic se mi opravdu nechtělo. Tak tedy počítač, ten je k takovým věcem jako stvořený. Zahloubala jsem se do zpráv o tom, co se děje ve světě. Samozřejmě jsem byla zvědavá, jak dopadne referendum v Řecku. A co se nedočtu? Že se Řekové nemají nechat vydírat a mají podmínky věřitelů odmítnout, pravil jeden řecký politik. Heleme se, tak ono je vydírání, když někdo chce dostat zpátky půjčené peníze? A taky že to tak dopadlo, Řekové řekli ne.

Nechala jsem počítač počítačem a rozhodla jsem se, že si budu radši číst. Pracovat se mi nechtělo, to se v takovém vedru nechce nikomu. A jako asi každý, kdo má větší knihovnu, mám přece spoustu nepřečtených knížek, ba mám strach, že je už všechny přečíst nestačím. Vybrala jsem si vzpomínky svého oblíbence Vladimira Bukovského, ale taky to nebylo ono. Popisuje sice neobyčejně přesně, jak to vypadalo za ohavných starých časů, jenže jak má člověk číst o tom, jak je někomu zima, když ho zespoda hřeje postel a seshora počasí? A stolek s kachlíky obsadily kočky… No, já bych se na něj přece stejně nevešla.

LN, 10.7.2015