Ministr dopravy Vladimír Kremlík opět postrčil kupředu bájný sen o průplavu Dunaj – Odra – Labe a doporučil vládě další jeho variantu. Má být na rozdíl od jiných ekonomicky výhodná, jelikož by přišla na bídných devět set miliard korun.

Je dobře, když má země své sny. Ten o průplavu vznikl v osvícené hlavě císaře Karla IV. a za jeho vlády se snad dokonce koplo do země. Myšlenka se zalíbila dalšímu našemu panovníkovi. Za vlády Ferdinanda III. moravský sněm ustavil komisi a komise určila architekta. Jasno bylo i ve věcech ekonomických, průplav by vyhloubili robotníci. Jenže král odešel na věčnost a přitáhl Turek a projekt usnul. Probouzeli ho během dalších staletí mnozí, v době nové Tomáš Baťa a po jeho smrti i jeho nástupce Jan Antonín. Začalo se stavět, válka vše přerušila a nyní je to další velikán, prezident Miloš Zeman, který se snu ujal.

Je to krásné, ba fascinující mít sny. Realita je ovšem jiná. Na základě celoživotních pozorování jsem dospěl v přesvědčení, že náš systém je absolutně neschopný vytvořit cokoli pozitivního, ledaže do hry vstoupí osobní zájmy podpořené masivní korupcí.

Venku prší, v krbu doutnají polínka a já čtu o novém návrhu vnitřního dopravního okruhu v Praze. Bude převážně zahloubený, navýsost ekologický, se silnou estetickou hodnotou. Přivřu oči a naslouchám šumění deště. Už mě podobné zprávy nedokážou vyvést z rovnováhy. Vím, že nebude žádný vnitřní okruh. Nebude ani vnější okruh. Dálnici D1 dělí na něm od Běchovic 13 kilometrů a momentálně 216 úředních vyjádření. Nikdy se nepodaří všechna získat a pokud ano, jsou tady strážci, kteří včas vysloví námitku, leckdy minutu před půlnocí. Do říše snů spadá i dálniční síť. A vysokorychlostní železnice? Systém není schopen vybudovat železniční spojení od letiště v Ruzyni na železniční stanici Veleslavín. To jsou tři kilometry. Spřádání plánů o něm, to je další krásný sen.

Prožívám ho u pohasínajícího krbu. Kolem letí moucha, spěchá někam umřít. Vstávám, abych přiložil polínko a oheň oživil.

Vím, že to tak je, a smířil jsem se s tím. Za mého mládí přestavěli Hlávkův most, skončili v roce 1962. Most nikam nevedl, vedl v podstatě do zdi. Říkali, že to tak potrvá sedm let a že pak půjde pokračování přes území nádraží Bubny. Sedm let, to je šílená doba, bědoval tehdy sedmnáctiletý jinoch. Čtyřiasedmdesátiletý stařec se nedočkal. Rozdíl je v tom, že neběduje.

Ví, že to tak je, protože to tak musí být.

Jenom tomu nerozumím, proč to tak musí být, když jinde se dálnice staví, ba i železnice tam budují. Jedete v cizině po silnici, na opravě tam pracují i v noci. Proč u nás zrušili pod záminkou opravy dálnici z Brna do Prahy?

Neznám odpověď. Upřímně řečeno, ani ji nehledám. Od krbu jde příjemné teplo, venku prší a ani ta moucha už nebzučí. Snad si sedla a spinká. Sladké sny, moucho.

LN, 7.10.2019