aneb Poděkování Vivian Redingové

Milá Vivian,

upřímně Ti děkuji a omlouvám se, že jsem Ti kdysi dávno nerozuměla! Poprvé jsme se osobně setkaly na počátku roku 2010, když sis jako budoucí eurokomisařka pro justici a vnitro zvala na koberečky ministry spravedlnosti jednoho za druhým. Věděla jsem tehdy, že jsi dosáhla úspěchu při sjednocování poplatků za mobilní telefony, ale při pohledu na Tvůj odhodlaný, sympatický obličej jsem tehdy nemohla tušit, jak dalekosáhlé plány v sobě nosíš a jak ulehčíš situaci nám – blonďatým ženám s několika kily navíc.

Teprve teď, když jsi světu odhalila geniální plán na kvóty pro ženy, jsem Tě konečně pochopila. Jak svízelný a krušný jsme dosud měly život – musely jsme na sobě pracovat, učit se, okrádat rodiny o čas a noci o spánek, abychom se násobně vyrovnaly mužům. Kolikrát jsme je musely přesvědčovat, jak jsme skvělé, a neúspěšně si přitom odtrhovaly sladká sousta od úst. Jak často a s jakým odporem jsme musely používat úsměvů, ženských taktik, výstřihů a pohazování blonďatých kštic, abychom se vedraly mezi ně a získaly místa a funkce, které nám náleží. A jaké utrpení jsme zažívaly ve zkušebních kabinkách obchodů při pokusech nacpat na sebe menší kousky oblečení.

Ale se vším podobným trápením je teď konec a já Ti za sebe i za ostatní blondýny děkuji. Doufám jen, že Tvůj skvělý nápad nezapadne a že jej brzy naformuluješ do podrobných ustanovení směrnic či dokonce evropských nařízení. A pevně věřím, že naše legislativa dostojí své pověsti, kterou si získala v letech minulých, a rozpracuje kvóty i do dalších oblastí. Je totiž konečně třeba, aby se nás, oplácaných blondýn, někdo zastal. Je nás totiž mezi lidmi čím dál víc, a tak bychom odpovídající procentní zastoupení měly mít nejen ve všech správních radách, ale i v řadách vojáků a policie, zedníků a kameníků, řidičů tiráků, členů Akademie věd, chirurgů, katolických hodnostářů a hasičů. A pojďme dál – druhou stranou práv jsou povinnosti, nechť se jich tedy chopí muži a povinnými šedesáti procenty rozšíří řady baletek, zdravotních sester, prostitutek a učitelek v mateřských školách. A nechť konečně hubení pustí mezi sebe i nás, oplácané, ti spokojení nešťastné, zaměstnaní nezaměstnané, krásní ošklivé či majetní nemajetné.

Jen se, Vivian, nenech odradit těmi, kteří budou Brusel kritizovat z přemíry regulace – ještě je spousta oblastí, do nichž bys mohla zasáhnout. My, blondýny s několika kily navíc, věříme, že nás regulemi bezpracně dovedeš ke šťastným zítřkům a až ke hvězdám.

Autorka je advokátka a šéfredaktorka Rodinných listů