K většině výdobytků lidského ducha chovám obdiv a některé se mi vysloveně líbí. Má to ovšem háčky, jako skoro všechno. Moc se mi třeba líbilo, že se placení přes internet potvrzovalo číselným kódem, který banka (asi) poslala esemeskou do mobilu. Jsou to dvě různá zařízení, rozumovala jsem, což zaručuje bezpečnost. Kdyby se někdo nějak vloupal do systému počítače, stejně by se nedostal k jednorázovému kódu v jiném přístroji, takže by nemohl platby zneužít.

Moc toho přes internet nenakupuju. Jednak se obecně snažím nakupovat jen to, co potřebuju, a toho moc není, a jednak některé věci radši napřed vidím nikoli na obrazovce, ale hmotně, třeba ovoce, zeleninu nebo ryby. Jsou ovšem věci, které chci a které mi stačí vidět na obrazovce, třeba knihy. A mezi těmi jsou takové, na které se v knihkupectví těžko podívám – třeba když někde daleko vyjde kniha některého mého oblíbeného historika. Abych se na ni podívala nebo si ji koupila, musela bych jet do Ameriky nebo do Británie, což by trvalo dlouho a prodražilo by se to. Velice jsem se tedy radovala, že existují internetové obchody, kde si knihu můžu koupit a oni mi ji pošlou, nebo je dokonce k mání v elektronické podobě, takže si ji hned stáhnu.

Vypadá to však, že mi sklaplo. Jak se ke mně doneslo z rádia, bude nutné internetové platby potvrdit otiskem prstu nebo snímkem obličeje a to můj „hloupý“ telefon neumí. No jasně: většina lidí, kteří takových věcí používají, má „chytrý“ telefon, takže příslušné věci nakupují rovnou přes telefon, a tím pojistka, která mi připadala tak chytře vymyšlená, totiž dva různé přístroje, přes které se platba uskutečňuje, vlastně zaniká.

Lidská vynalézavost je bezmezná, to slýchám už od školních let, a pokrok v elektronice kráčí mílovými kroky, to vidíme všichni kolem sebe. Je tedy vcelku přirozené, že jedny výdobytky lidského ducha činí zbytečnými část těch předchozích a ty pak samy od sebe zanikají. Nebo se – jako v tomto případě – prostě zakážou. A kdo nekráčí mílovými kroky s pokrokem, má se přizpůsobit, nebo jednoduše ostrouhá. Příklady by se daly uvádět po tuctech.

V tomto případě jsem potrefenou husou já: bráním se „chytrému“ telefonu už roky. Často je mi totiž trochu líto, když se u stolu vede zapálená debata o něčem, čemu nikdo úplně přesně nerozumí – a někdo vytáhne telefon, zahrabe na displeji a vypálí správnou odpověď. I když, nutno přiznat, někdy mě to pro změnu nadchne. Stejně ale mám pocit, že se tím trochu vytrácí smysl lidského setkávání: to přece můžeme každý sedět sám u počítače nebo mobilu a všechno si tam najít sami, nepotřebujeme si s jinými vyměňovat svoje názory a dohady.

A najednou bych si měla ten přístroj, který podle mne narušuje společenství, pořizovat? Zdravý rozum mě však upozorňuje, že nejde jen o nějakou knihu, neplatím přes internet jen to, co si zrovna chci koupit, ale třeba doplatek za plyn.

LN, 9.8.2019