Náš pes se jmenuje Missi. Je to moc hezká čubička, celá černá, jen od zpod krku se jí táhne bílý pruh pod břicho. Ten pruh je pod krkem trochu rozšířený, aby se cestou pod břicho zúžil. Když si čuba sedne, vypadá, jako kdyby měla frak a pod ním vykukovala bílá košile. To ještě umocňuje fakt, že všechny čtyři packy jsou bílé, jakož i koneček jejího ocasu. A je chytrá. Tak chytrá, že si nás oba, teda mne a manželku, vycvičila. My víme nejen, co chce, ale hlavně co chce, abychom my dva dělali k její plné spokojenosti.

Až na mne je v rodině celkem klid. Já občas trochu skřípu zuby, protože jsem v té zúžené rodině, co nám odrostly děti, najednou poslední kolo u vozu, které má nějaké právo někomu poroučet. Ostatně mám ten dojem, že si nás čuba vybrala, protože tušila, že jsme oba tak přizpůsobiví, že u nás bude mít zajištěný klidný psí život.

To jsme ještě bydleli ve Stuarts Point a ona se nějak jako štěně někomu zatoulala k nám na zahradu. Tenkrát jsme měli psa Mutley, s kterým si začala hrát, což mne značně udivilo a mělo varovat! Mutley byl dost samostatný pes, který nejen spolehlivě hlídal, ale hlavně se s ostatními psy pral a ani by ho nenapadlo, aby si s nějakým cizím štěnětem začal hrát. Byl to pes realista a moc dobře věděl, oč v životě jde, a nemínil se zaobírat nějakými prkotinami, kde nešlo o žrádlo, sex nebo pokousat někoho, kdo neměl právo vstoupit k nám na dvoreček. A najednou tento brut směšně poskakoval, vrtěl ocasem a nechal se kousat, když ho ta malá černá čubička přepadala a skákala po něm, jako kdyby se nevím jak dlouho znali. Kdepak by mne tenkrát napadlo, že bych takhle mohl dopadnout i já, hlava rodiny! Jenže moje žena se do čubičky zamilovala na první pohled, zjistila, komu ve Stuarts Point utekla, a celá šťastná se vrátila s tím, že ti lidé zaběhnuté štěně nechtějí!

Já se jim nedivím, prohlásil jsem tvrdě, já ji také nechci, my už psa máme! Když jsem takto směle rozhodl, odešel jsem na dvorek pohladit Mutleyho a ke svému zděšení zjistil, že ta malá černá ďáblice je pořád u nás. Nejen to, ale že už dokázala rozvázat tkaničky u mých tenisek, které se mi nepodařilo rozvázat roky, takže jsem si je musel obouvat pomocí lžíce. Při bližším ohledání jsem zjistil, že si budu muset koupit tenisky nové. Mutley sklopil uši, zatáhl ocas a jal se „nenápadně“ přesouvat do bezpečí, přestože on nic neudělal. A pak, když nenásledoval výprask, jen udiveně dal hlavu na stranu, jako by chtěl říci, tak tohle by mně neprošlo!

Nemáš je nechávat venku, řekla moje žena, když jsem tenisky teatrálně hodil na zem k jejím nohám. Kdybys je dal do botníku u dveří, tak se to nestalo! V ten moment jsem pochopil, že jsem prohrál. Když se moje žena rozhodne za něco bojovat, většinou nemám šanci ji v tom zviklat. A to i když mluvím výmluvně, logicky, pragmaticky, s prosíkem nebo i bez něj, nebo i když mám pravdu...

Tak dobře, ale je to tvoje čuba, roztrhala moje tenisky, koupíš mi nové! křičel jsem, abych zachránil autoritu. Byla v tom mužská ješitnost, ale i přiznání, že teda jo, ten nový přírůstek do rodiny, fujtajksl, beru. Musím!

Jak plynula léta, Mutley odešel do věčných lovišť, Missi přebrala veškeré psí povinnosti, i když feministicky laxně, já jsem si zvykl a dnes moc dobře vím, co náš pes má rád a co ne. Jejím nejoblíbenějším jídlem je, když jí má žena něco uvaří. Nebo když já jí koupím kuřecí krky. Těch je všude plno, jsou laciné a, upřímně, je s tím nejmenší příprava! Prostě je rozbalím, odsypu něco do Missiiny misky a ještě mi zbyde na další dvě až tři krmení.

V prosinci k nám přijel syn se svou thajskou manželkou a dvěma syny na Vánoce. Pak ještě přijel náš druhý syn s rodinou ze Sydney a dcera se svou, ale ta bydlí nedaleko, a tak ti spali doma, my ostatní jsme se sem všichni pohodlně vešli, neb náš dům je veliký. Na Štědrý den byla velká sláva, jedli jsme tradiční český bramborový salát, bez nějž si moje děti neumí Vánoce představit, i když česky neumí. Všichni dostali dárky a já knihu receptů na patnáctiminutová jídla od Jamese Olivera.

Já jsem takový samouk kuchař, abyste věděli, a po mých jídlech jsou děti jako divé. Třeba guláš s lusky a mrkví, nebo lečo s vepřovým a žampióny. Za ta léta, kdy jsem vařil samá česká jídla, jsem je pořád vylepšoval, až už to ani české není, ale nám to chutná! Teda... teď, co mi koupili tu knihu receptů, si tím už tak jistý nejsem! Thajská manželka syna Kryštofa je vynikající kuchařka, a tak my oba, žena i já, rádi přenecháváme většinu vaření jí, když tu je. Já jen nakupuji, co potřebuje, ale i co potřebujeme my. Třeba pro psa. Takže jsem nakoupil hodně kuřecích krků, aby i Missi měla krásné Vánoce. Na Boží hod jí jdu dát krmení a představte si, moje žena mezitím kuřecí krky uvařila. Dokonce i se zeleninou! Tak jsem to psu nasypal venku do misky a jak jdu zpět do domu, potkám ženu a ta, když viděla prázdný hrnec, vykřikla, ale nijak radostně, nýbrž žensky zoufale, až jsem se lekl.

Ježiši Kriste, cos s tím udělal?
Co bych udělal, dal jsem to psovi...
Ty troubo, to Fern uvařila k večeři pro nás!
Co, kuřecí krky? koktal jsem. To bych nikdy nevěřil, že Thajci jedí kuřecí krky...
Kdybys je nedal do masového šuplíku v lednici, tak je nikdy neuvařila!
A kam jsem je měl dát?
Do tvý ledničky na pivo!

Víte, kdybych tenkrát to černé štěně vyhnal... kdybych si zkrátka dokázal stát na svém a pochlapil se, tak bych se nikdy na Boží hod nedostal do takových problémů, jako když jsem nakrmil psa kuřecími krky s pálivou thajskou omáčkou...