Ptala se mě nedávno v Ruprechticích sousedka, proč prý nenapíšu do Neviditelného psa něco o té finanční krizi. Má prý pocit, že se před ní málo varuje, málo upozorňuje na to negativní, co přijde, a suma sumarum to v našem tisku připomíná juchání milionářů na palubě Titanicu.

Nevím, zda se o téhle krizi píše hodně či málo, zda je hodnocena pošetile pozitivně, nebo masochisticky negativně, ale vím, že bych do této diskuse nedokázal přispět něčím novým, co přede mnou ještě nikdo nenapsal. Zkrátka mám pocit, že k tomu nemám co říct. Navíc se obávám, že se svými minimálními praktickými zkušenostmi nejsem tak úplně oprávněn poučovat ty, kteří už mnoho let trpělivě dřou, aby si vydělali na živobytí, a teď jim hrozí, že to pro ně bude ještě mnohem složitější. A mimoto si se svými dvěma řádně uzavřenými semestry ekonomie opravdu netroufám publikovat své soudy k takto závažným otázkám.

Samozřejmě si uvědomuji, že časy blízko budoucí nebudou tak veselé jako ty nedávno minulé. A uvědomuji si, jak moc to může bolet. Vnímám to přes svého otce vydělávajícího si podnikáním, vidím to, když přijedu za svou přítelkyní na Mladoboleslavsko, kde se skutečně všichni obávají, co bude se Škodovkou, slyším o tom dnes a denně v autobuse nebo tramvaji.

Přesto všechno ale souhlasím s Michalem Horáčkem, který ve svém vánočním přání čtenářům Mladé fronty napsal: „Finanční krize? Jednou odejde. Kéž ale nikdy nenastane krize Vašich snů.“ Ano, možná to bude bolet a následujících několik měsíců, možná i let, může být hodně nepříjemných. Ale každá krize odezní a po ní znovu nastane oživení. Mnohem horší by bylo, kdyby tato krize vyvolala, Horáčkovými slovy, „krizi snů“. Stav, ve kterém by se do duší hospodářskou krizí zmítaných chudáků dostala beznaděj a rezignace. Když je člověku opravdu špatně, naletí ledaskomu a ledasčemu. Třeba lichvářům, nebo jejich politické obdobě - populistům, kteří slibují že jeho problémy vyřeší snadno a rychle. Hitler nebyl nic víc než nejmasovější lichvář lidských dějin.

Tohle by mohl být ten nejstrašnější důsledek finanční krize. Právě proto, že by to nebyl důsledek finanční krize přímo, ale důsledek oné „krize snů“. Důsledek toho, že si lidé přestali věřit a vzdali to. Nebyla by tu jen zlomená ekonomika, ale také zlomení lidé. Lidé, kteří nejsou nadále ochotni bojovat s nepříznivým osudem. Protože právě takoví zarputilí bojovníci tvoří novou prosperitu, právě tito lidé mohou sebe i ostatní vyvést z krize.

Máte pravdu, pane Horáčku. Pokud kvůli finanční krizi nenastane krize našich snů, nemáme se čeho obávat.