Sešli jsme se po padesáti letech od ukončení základní školní docházky. Zavzpomínali na již mrtvé spolužáky a na události dávno minulé. Můj bývalý spolužák mě dostal.

Měli jsme na základce výborného učitele českého jazyka a ten s námi podnikal od šesté třídy až do deváté putovní tábory. Začínali jsme putováním Českým rájem, další rok jsme procestovali tímto způsobem jižní Čechy, pak nás čekal Slovenský ráj a v devítce jsme byli na Rujáně v NDR. Na tyto putovní tábory máme všichni, co jsme je absolvovali, nádherné vzpomínky.

I vzpomínali jsme na našem srazu opět a připomněli jsme si některé okamžiky. Jedna má spolužačka se tehdy předvedla tím, že udělala v jednom kuse 365 dřepů. Až nyní po letech se přiznala, že pak rok chodila po doktorech a léčila své nohy, než se vše vrátilo do normálu. I obrátil se na mne můj spolužák a povídá: „Pamatuješ se na Kozákov?“ Říkám, že pamatuji. Byli jsme tehdy v nějakém bývalém lomu pod Kozákovem v Českém ráji a hledali jsme tam polodrahokamy. A můj spolužák pokračuje: „Vidíš, já jsem tam vzal pár kamenů a ty jsi mi slíbil, že je necháš u svého dědy vybrousit!“ Stále jsem netušil pointu příběhu. „ A vidíš,“ pokračoval onen pětašedesátiletý muž, „do dneška jsem ty vybroušené kameny od tebe nedostal!“

To mně naprosto dostalo. Říkám mu, že měl od šesté třídy, kdy jsme pod Kozákov zavítali, až do deváté třídy tři roky času, aby ty vybroušené kameny ze mne vyrazil. Načež mi onen dobrý muž odvětil, že „jsem dělal mrtvého brouka“.

Ještě dlouho po skončení srazu jsem se podivoval nad onou starou křivdou na mém spolužákovi. Až po padesáti letech našel odvahu, aby mi ji připomněl. Omlouvám se ti, kamaráde, takto na dálku. Současně všem dnešním školákům, a jejich rodičům zvláště, připomínám, že se sliby mají plnit. Nesplněné sliby mohou zůstat hluboko uloženy v lidské paměti jako křivda a pak už s nimi nelze nic jiného dělat, než se tomu zasmát či podivovat. Takže – pozor na sliby i ze základní školy!