Je to zásadní a neomluvitelná nedůslednost a měly by se z toho vyvodit důsledky. Jen považte! Vyhledal jsem si na webové stránce Viiphoto.com jméno Antonín Kratochvíl. Připomenu, že jde o webovou stránku prestižní agentury fotografů, kterou právě Kratochvíl před sedmnácti lety zakládal spolu s pěti dalšími fotografy a jednou fotografkou.

I v našich médiích se psalo o tom, že nedávno Kratochvíla napráskaly dvě bývalé Kratochvílovy kolegyně v oné agentuře, Anastasia Taylor – Lind a prostřednictvím Lauren Greenfieldové exkolegyně Stephanie Sinclairová. Tu první poplácal před čtyřmi lety po zadku, k té druhé vedl nechutné řeči. Kratochvíl byl neprodleně z agentury vyhozen (opravuji: v newspeaku čili novořeči není nikdo vyhozen, je mu pozastaveno členství), v seznamu členů ho nenajdete a v archivu jeho práce nejsou. Přesně podle Orwella, stala se z něho no-person.

A teď ta nedůslednost. Když si dáte Kratochvílovo jméno do vyhledávače oné stránky, dostane se vám okamžitý první výsledek: nula. Ale robot vás vybídne k čekání, chroustá a chroustá, až vám nabídne plakát skupiny Seven z výstavy, kterou skupina měla před dvěma lety v Praze ve Photo Centru v Butovicích. Na něm jeho jméno je. Neodpustitelné! S takovým přístupem, soudruzi, tu naši liberální demokracii nevybudujeme! Když je někdo non-person, musí se jí stát důsledně, a proto máme Photoshop, abychom fotografii plakátu pořízenou fotografem Ed Kashim náležitě přizpůsobili nové realitě.

Nu, dosti jsem si naironizoval a začnu vážně. Případ se mě hodně dotkl. Měl jsem příležitost Tondu Kratochvíla poznat a velmi si toho vážím, že jsem tu příležitost měl. V životě jsem potkal málo tak jednoznačně pozitivních lidí, jako je on. Jste v jeho blízkosti pět minut a máte pocit, že vás nabil energií, a půjdete domů a budete se vznášet deset centimetrů nad chodníkem. Ve fotografech se naše výtvarné umění prosadilo ve světě – a nezůstalo to u velikánů minulosti. Jan Saudek, Josef Koudelka a Antonín Kratochvíl jsou naši současníci. Na nebi světové fotografie září jako hvězdy první velikosti. O těch dvou dotčených soudružkách jsem tedy nikdy neslyšel a to, že byly v Seven, je důkaz, že jsou opravdu hodně dobré. Proč Tondovi nedokázaly dát facku a musely ho udat, aby ho profesně zlikvidovaly, nechápu.

Na té webové stránce Seven píší, jak se fotografové účastní vytváření bezpečného, tvůrčího a inkluzivního prostředí bez obtěžování a zastrašování. Já jen trnu nad důsledky, jaké ponese už brzy tenhle násilný vpád do vztahů mezi muži a ženami. Trnu a zároveň vzpomínám, vždyť v atmosféře nejistoty před práskačem jsem vyrůstal a velkou část života žil.

Co bych závěrem popřál Kratochvílovým kolegyním Anastasii Taylor – Lind a Stephanii Sinclairové?

Aby je už nikdo nikdy nepleskl po zadku a neměl k nim blbé kecy.

LN, 6.8.2018