Musela jsem brzo vstávat, abych stihla autobus na jižní Moravu, ale stálo to za to. Jen co jsem splnila své pracovní povinnosti, vyvezl mne kamarád na poutní místo s krásným kostelem, ale hlavně mi vysvětlil, že tam, na tom mírném kopečku, od něhož se táhlo krásné stromořadí, je rozhraní: „Tam –,“ a ukázal za nás, „je severní strana, tam rostou trnky.“ A blaženě se usmál. Trnky se na jižní Moravě říká švestkám az těch se pálí slivovice. „A tam,“ máchl rukou směrem podél stromořadí, „jsou jižní stráně, tam už roste víno.“ Také jsem se blaženě usmála.

A pak jsme jeli na chvíli na návštěvu. Chvíle se díky stopečkám slivovice trochu protáhla, a tak jsme měli příležitost seznámit se s dvěma kluky, kteří tam zrovna byli na několikadenní návštěvě. Ten menší byl teprve chlapeček, nebyly mu ještě dva roky. Rozzářený blonďáček se zjevnou důvěrou k lidem – slunná povaha, s jakou se u dospělých nesetkáváme často. Usadil se mezi nás k oválnému stolu a sledoval, o čem si povídáme. Rozumět tomu asi moc nemohl, bavili jsme se o ničemnostech politiky, a na to nemohl jeho slovník ještě stačit. Ale bylo vidět, že je prostě rád mezi lidmi, usmíval se na nás jako sluníčko.

Zabrala jsem se do nějakého výkladu a abych zdůraznila význam svých slov, gestikulovala jsem a nakonec jsem bezmocně rozhodila rukama. Pohled mi padl na blonďáčka, který seděl šikmo proti mně. Tvářil se zaujatě, vraštil obočí a zkoušel si gesta, která u mne právě viděl. A nakonec rozhodil rukama a pečlivě je pozoroval, zda to dělá dobře. Rozesmálo mě to.

Smích se ovšem k tématu ani vyznění hovoru moc nehodil, a tak na mne mí spolustolovníci pohlédli s mírným údivem. Pak se podívali, čemu se směju, a když viděli toho malého rozeného herce, jak si pečlivě cvičí pohyby, rozesmáli se také. Chlapečka to vyrušilo, rozhlédl se po nás, ale vůbec nezrozpačitěl: když viděl, že se smějeme a že nás rozesmál on, dal se také do smíchu a dokonce si zatleskal. Zatleskali jsme mu také a změnili jsme téma.

Nevím, jestli jsem někdy viděla tak spontánní herecký výkon. Nechci hercům křivdit, ale přece jen: ta nepředstíraná upřímná radost dítěte, které se raduje, že celému stolu roztáhlo pusu k smíchu – to je něco, co už dospělý asi nedokáže.

V noci se mi jeho úsměv a smích pořád vracel, i když to dítě už asi nepotkám – toho, jestli z něj opravdu vyroste geniální herec, se nejspíš nedožiju. Ale určitě z něj vyroste člověk, který bude umět sdílet a rozdávat radost, bude mít rád lidi a lidé budou mít rádi jeho. Vlastně... vyroste. On už takový je, má takovou povahu, která se nemění. Myslím na ten smích ještě teď – proč takový neumí být skoro nikdo z nás dospělých? Naučit se to, jak jsem viděla, dá.

LN, 27.3.2015