Svatozář mi pohasínala, až uhasla docela. Přitom svítila dost dlouho! Přinejmenším od doby, kdy v naší vsi zřídili třídění odpadu. V našem koutě obce jsou čtyři místa, čtyři stanoviště s kontejnery žlutými pro plasty, zelenými určenými pro sklo a na papír máme kontejnery modré, jako všude jinde, jistě i u vás. Třídil jsem a měl jsem z toho svatý pocit.

Teď čtu, že další asijské země odmítají přijímat odpadní plast z Ameriky a Evropy. Už dříve to udělala Čína a když se to objevilo ve zprávách, to byl ten okamžik, kdy mi vybledla svatozář.

Do té doby jsem se opravdu domníval, že obsah žlutého kontejneru pánové popeláři někam odvezou a tam v tom někde někdo přijde a něco užitečného s odpadem udělá. Představoval jsem si, že je to obdobný proces, jako když odnesu do sběru rezavou kramli a z ní pak v železárně udělají novou. Moje pošetilá představa byla hodně daleko od pravdy. Z mých petflašek a plastových pytlíků nikde nikdo neudělal nové pytlíky a nové petflašky. Oni to navezli do kontejnerů a naložili na oceánské koráby a odvezli do Číny, a když ta cukla, do Vietnam, Laosu, Thajska… Čtu, že v Asii jsou teď kopce a v nich je sto dvacet milionů tun plastového odpadu.

Copak tam s tím asi dělají?

S asijskou metodou mám jednu osobní, obávám se že reprezentativní zkušenost. Při cestě Tibetem jsem náhodou byl u toho, jak mniši uklízeli okolí kláštera Däpung. Běhali po kopcích, snášeli petflašky a pytlíky, házeli na hromadu a pak to všechno pěkně zapálili a bylo uklizeno.

To jsem ještě nevěděl, co se doopravdy děje s obsahem těch našich žlutých kontejnerů.

Když teď o tom přemítám, říkám si, dobře tak. Dobře, že už nebudeme vozit naše odpadky přes půl světa. Budeme je muset likvidovat sami, a to nikoli metodou někdo někde nějak.

Musí nastoupit logické uvažování. Recyklace je obtížná a zdá se, že nemožná. Jak chcete znovu použít potrhaný zbytek plastového obalu od sýra. Zakopávat to do země? Při tom pomyšlení se otevírá kudla v kapse. Jediné schůdné řešení nabízí spalovna a tím se dostaneme k jádru věci.

Jakmile se totiž začne uvažovat o životním prostředí, jde rozum stranou a nastupují vášně často až fanatické. Spalovna odpadu, to je něco mezi uhelným velkodolem a atomovou elektrárnou. Je to ďáblovo dílo a jako takové je předmětem toho nejhoršího odsouzení. S těmi velkodoly a atomovými elektrárnami je to dnes, jak se zdá, vyřešené. Fanatismus zvítězil, všechno vyřeší daň na fosilní paliva, automobily přestaneme vyrábět, budou jen elektroauta poháněná větrníky a nastane zelený ráj. Už vbrzku, někdy kolem roku 2050.

Ovšem ty hory plastových odpadů, ty se začnou vršit hned, jak přestanou vyplouvat kontejnerové koráby. Doufám, že nás přinutí k racionálnímu uvažování bez fanatismu a předpojatosti.

Doufám… Jak vidíte, můj optimismus je nevyléčitelný.

LN, 5.8.2019

Neff.cz