A je to zase tady, jako pokaždé. Ten malý zbyteček roku, camfrňousek vmáčknutý mezi Vánoce a Silvestra. Nikdy pořádně nevím, co s ním. Město je zčásti vylidněné, děti nemají školu a zaměstnavatelé se snaží předstírat, že je docela normální doba, že práce běžně pokračuje. Někde to jde, třeba v samoobsluze, ale ve většině úřadů to moc nejde. Někde se připravují na konec roku a dávají dohromady všelijaké účty a kdovíco, jinde se zaměstnanci potloukají od něčeho k ničemu a naopak.

Taky jsem se doma dřív tak potloukala a snažila se dát nějak dohromady uplynulý rok, nějak všechno uspořádat a po Novém roce začít nanovo. Už to nedělám, vím, jak to s tím pořádáním bývá. Když se člověk pokusí uspořádat či douspořádat knihovnu, skončí na koberci s hromádkami knížek kolem sebe a čte si. Když se pustím do papírů, naštvu se, protože najdu něco, na co jsem zapomněla a do čeho se mi nechce, načež to s klidným svědomím odložím, že to vyřídím později. Stejně teď v půlce úřadů není ten, koho bych potřebovala, protože si někde užívá na horách. Anebo najdu dopis, na který jsem neodpověděla, protože jsem nevěděla, co bych tak mohla odpovědět, a začnu si lámat hlavu, jak z toho nějak vybruslit.

Už nějaký rok se tedy tvářím, že je to vlastně týden (jakýpak týden, kde by se nabral?) jako každý jiný, den jako každý jiný, a není žádný důvod nic bilancovat ani dokončovat pro nový začátek. Nejjednodušší a nejjistější je pokračovat v tom, čeho jsem před Štědrým dnem musela nechat, abych měla čas na kapří hlavy a bramborový salát.

Těch posledních pár dnů v roce je ovšem také časem naděje: jednak a především kvůli narození Spasitele - a je mi dočista jedno, co všechno nenávistného o tom píšou všelijací (doplňte si) ve všemožných internetových diskusích. Druhou nadějí je, že se převalilo roční období, kdy je věčně tma, a že se všechno obrací k lepšímu. Sice to ještě není moc vidět, ale je to nezvratné. Nový rok jako nový začátek moc neberu - stejně jsou všechny ty letopočty jen náš výmysl, abychom se lépe vyznali ve všelijakých časech. Stejně jako hodiny, ostatně.

A navíc je těch několik dnů docela vhodná doba pro vzpomínky, možná vhodnější než jiné. Vytržení z obvyklého běhu času - ani svátek, ani všední den. Letos jsem vzpomínala nad sbírkou básní Fandy Pánka z let 1972-1985, kterou jsem našla pod stromečkem, a v duchu jsem si sumírovala, jak je to všechno dávno. Básně jsou to vynikající, leč skutečně svérázné a moc by mě nepřekvapilo, kdyby někoho pohoršovaly. Mne nepohoršují, naopak, velmi mě baví a obdivuji jejich naprostou neúctu k tehdy zavedeným pahodnotám, ale přece jen mi dalo dost práce najít nějakou, kterou bych mohla na ukázku opsat. Podmínky výběru byly obtížné: pokud možno žádná vulgární slova a něco, co dá smysl i těm, kdo neznají aktéry. Ale možná se mi to nakonec povedlo: „Dobrá věc se podařila/ pravda už dávno/ u nás zvítězila,/ jitro se skládá/ z ptačího zpěvu,/ se doživších zpěváků/ a z vajglů/ etablovanejch/ předáků.“

LN, 28.12.2007