Bylo to u nás v posledních dnech mou vinou trochu hektické, jak to bývá pokaždé, když se při překladu blížím ke konci knihy. Možná to mají ostatní překladatelé jinak; já to mám tak, že do mě při posledních desítkách stránek vjede nějaká posedlost z faktu, že budu brzy hotová, takže mě všechno, co s překladem nesouvisí, obtěžuje a otravuje. Vztekle si odskočím ke sporáku, s potlačovanou zlobou odpovídám na docela příjemné e-maily a nejvíc mě naštve, když se musím obout, natáhnout kabát a někam jít - tolik se těším na chvíli, kdy přeložím poslední stránku, poslední řádek, a pak...

No, pak se nestane většinou nic pozoruhodného, s pokorou se vrátím k tomu, co jsem v posledních dnech zanedbala, a pak se pustím do dalšího překladu. K celému tomu napětí nemám žádný rozumný důvod, ale povídejte to své náladě, se kterou si nedokážete poradit! A když jsem konečně ta poslední slova (autor v nich říká, že pokud dokázal svou knihou aspoň jednoho člověka přesvědčit, stála ta práce za to) naklepala česky do počítače, napětí ze mne spadlo a já se rozhodla, že musím nějak odměnit kočky za trpělivost, kterou se mnou měly. A že se tedy podíváme společně na televizi. Vysílali zrovna jmenování nové vlády. "Vidíte," řekla jsem kočkám, "taky to museli všichni v tom napětí vydržet." - "Tos nás teda poctila," frkla podrážděně Chaluha, stočila se, trucovala a předstírala, že ji nic nezajímá. No já vím, radši by se koukaly na nějaké potenciálně chutné rybičky, ale kdo je tady pánem, he?

To jsem jim pochopitelně neřekla, a když jsem přemýšlela, jak jim tu podívanou zpříjemnit, říkal pan prezident, koho se rozhodl nejmenovat a proč. Přišlo mi to legrační, ale Davídka to pobouřilo: "To si nemohli obstarat korektora?" vztyčil se. "Je to skandál! Skandál! Návrh na jmenování vlády, a oni v něm nadělají chyby!" Já bych byla tolerantnější, taky nadělám chyby, ale nechtěla jsem naštvaného kocourka, který pár týdnů musel snášet mou nevoli, ještě víc dráždit.

Chaluha zvedla hlavu a namítla: "Dyť korektora maj, a dokonce na Hradě." Chtěla jsem ji poučit, že korektor obvykle opraví chyby a dostane za to zaplaceno, ale nevystupuje na obrazovce a nekomentuje, kolik chyb v textu bylo a jaké.

Radši jsem ale mlčela, abych tu ne úplně družnou atmosféru ještě víc nejitřila. Koneckonců se mnou musejí ještě nějakou dobu žít, tak co jim to budu ještě ztrpčovat. "Já ho nevolil," děl pyšně Davídek. To už jsem nevydržela: "Ty nemáš volební právo," usadila jsem ho. Odpověď se dala čekat: "Nevolil bych ho, ani kdybych ho měl."

A aby toho nebylo málo, zavěštil: "A to ještě nevíš, co se zítra dočteš v tisku: že archiváři mají všude na světě tendenci klíče ke,svým‘ archivům nedat z ruky!" -"Co to je za blbost?" namítla jsem. "Archiváři všude na světě přece naopak archiválie zpřístupňují! Co sis to zas vymyslel? Jsi jak magor, kterej si nechá od kdekoho kdeco nakukat!" Davídek se zaradoval - přece jen mě vytočil! -, usmál pod fousky a alibisticky pravil: "Já to přece nepsal."

LN, 31.1.2014