Česali jsme spolu víno v městečku Salorno. Kolem se zvedaly hřebeny Alp, v druhé polovině září už zasněžené, a údolím k jihu protékala divoká Adige, která dala dvojjazyčnému Jižnímu Tyrolsku italské jméno – Alto Adige. Rána byla chladná a začínala vřískotem staré hospodyně „no dormire, ragazzi, mangiare!“ Natáhnout na sebe lepkavou hroznovou štávou nasáklé džíny a tričko byla nejhnusnější ranní procedura, kterou jsem kdy zažil.
Kolem velkého stolu v síni jsme seděli všichni sezónní česači – kromě nás čtyř ještě dva Slováci, dva Poláci s knírkem, dva tmaví Albánci a jeden Ital, napomádovaný flákač Vincenzo, který měl oproti nám cizincům různé výhody. Rozespalí jsme mlčky žvýkali housku, srkali kafe a s polosenilním šéfovým otcem sledovali v televizi program Linea verde pro zemědělce, což byla dědkova jediná, často celodenní zábava.
Každý se snažil nacpat se, co to šlo, přeci jen s plným žaludkem se šéfova rádoby vtipná buzerace dala ustát o něco lépe. Jakmile šéf Gianni usoudil, že jsme toho snědli už dost, nahnal nás na valník a jelo se. Gianni, hlava rodinného podniku a zakomplexovaný primitiv, se nedopatřením naučil jedno české oslovení a na vinici pak bez přestání pořvával „lavorare, vy kurvy, lavorare!“ Občas vyvezli i starého, kterému polnosti stále ještě patřily, ten pak ožil a kibicoval taky. Ale platili nejlépe v okolí – sedm a půl tisíc lir za hodinu, tedy nějakých sto padesát korun.
Jedinou obranou proti Gianniho zupáckým manýrám bylo co nejrychlejší dosáhnutí stavu otupění. K tomu sloužilo kyselé stolní víno, které jsme si mohli díky šéfově blahosklonnosti vzít s sebou na šichtu. Protože jsem byl u Gianniho už druhou sezónu, připadla mi výsada jít každé ráno do sklepa naplnit lahve. Jednou jsem přitom zahlédl Gianniho, jak z menšího soudku za rohem opatrně natáčí víno pro sebe. Od té doby jsem každý den jednu z lahví plnil šéfovým vínem. S Dinem, Nikolou a Mišou se nám pak pracovalo mnohem lépe než ostatním, kteří se nadále handrkovali o zbylé flašky stolního patoku a divili se, že se toho neúčastníme. Po sklizni při výplatě mi Gianni jako bonus za práci předáka obřadně daroval sedmičku svého nejlepšího ročníku. Kdyby tak byl chudák tušil…
Horní dráty vinohradu byly napjaty tak dva a půl metru vysoko, takže nůžky bylo třeba ke stopkám hroznů protáhnout hustými listy révy nahoru. Pod odstříhávané hrozny se druhou rukou podsouvala nádoba tvaru trychtýře, která se po naplnění vysypala do kontejneru na konci řady. Aby hnusný sladký sirup z přestřižených kuliček nestékal do podpaží, obalila si většina z nás pravé zápěstí hadrem, ale moc to nepomáhalo, za chvíli byl stejně každý ublemcaný jako mucholapka. Chuť k pojídání bobulí mne opustila hned první den.
Díky trvalé hladince bylo na vinici celkem veselo. Vděčnou zábavou bylo popichování staršího ze Slováků, upoceného čtyřicátníka Jozefa z Galanty, který si myslel, že když bude makat nejvíc, dostane prémie. Otec početné rodiny Jozef vydělával na dluhy, které nasekal, když se po revoluci rozhodl podnikat v taxislužbě. Koupil si na úvěr nové auto a po týdnu postávání před nádražím zjistil, že v Galantě taxíkem nikdo nejezdí. Snaživý Jozef se pokoušel Giannimu zavděčit a neustále se ho na něco německy ptal, čímž mu ovšem nevýslovně lezl na nervy, protože šéf němčinu z principu nesnášel a dělal, že nerozumí. Jozef zase nesnášel češtinu a ze svého podnikatelského neúspěchu obviňoval prezidenta Havla. Naštěstí Československo už několik měsíců tlelo na smetišti dějin a Jozef věděl, že poctiví lidé jako on se teď u nich doma konečně budou mít dobře. „Vlado Mečiar to zariadi,“ prohlašoval neochvějně a oči se mu leskly.
Už dva roky trvala ta divná válka v bývalé Jugoslávii, ale nikdo z mých tří chorvatských kamarádů o tom nemluvil rád – jen když se víc opili, začali nadávat na Srby. Ovšem ani jeden z nich nepocházel z míst, kde se bojovalo. Jednou večer jsem je přistihl na cimře vzrušeně debatovat, gestikulovali s cigaretami v rukou a nevšímali si, že jim popel padá na deky. Takhle ostentativně neignoroval Gianniho zákaz „no fumare in camera“ ani protežovaný makarón Vincenzo, který chodil spořádaně hulit na balkon. Když si mě konečně Nikola všiml, vstal z kavalce a zasmušile řekl, že se Dino musí vrátit domů, protože se při telefonátu s rodiči dozvěděl, že dostal povolávací rozkaz.
Žádné vlastenecké nadšení se nekonalo. Zamlklého Dina jsme druhý den doprovodili na autobus, ale ještě předtím ho ku překvapení všech Gianni po jídle objal a dal mu se slovy „per fortuna, vy kurvy“ půllitrovku grappy, aby si prý na něj v zákopech taky vzpomněl. Nikola s Mišou se neustále dohadovali, zda je povolají taky nebo ne. Nikola to nakonec nevydržel a několik dní po Dinovi odjel i on. Stejný den zmizel i flákač Vincenzo, vzal si s sebou mé hodinky a dvě stě marek, které jsem měl jako železnou rezervu v kapse batohu. Tímto vytrestán jsem se přestal posmívat úzkostlivým Polákům, kteří si brali šrajtofli a doklady v igeliťáku i do sprchy, a začal jsem se chovat stejně. Měl jsem to jednodušší, zbyl mi jen pas, který patrně Vincenzo k ničemu nepotřeboval.
Mišovi, odhodlanému válku ignorovat, jsem v Salornu zbyl ke konverzaci teď jen já. Od té doby vím, že ustát přátelství horkokrevného jižana je náročná věc. Jednou jsem zabránil jeho rvačce s Albánci, kteří přes naše četná varování vytrvale používali společnou záchodovou mísu tak, že si vylezli na prkýnko v zablácených bagančatech a sedli si na bobek a la turecký záchod. Mišovi došla trpělivost a za příšerného klení, kdy výraz albánská prasata byl ještě ten nejjemnější, na ně vyrazil mávaje násadou od koštěte. Jenže albánský kluci nešli bez nože ani na latrínu, takže na diplomacii nebylo moc času. Brunátného Mišu zklidnilo až moje naléhání, že si přeci jeho dcerka na ostrově Lošinj nezaslouží osiřet. Nicméně Mišova exploze se vyplatila - od té doby chodili Albánci výhradně do křoví.
Když jsme ustřihli poslední hrozen, pokračovalo se česáním jablek v sadech za řekou. Miša v modrém školnickém plášti, což byl jeho pracovní úbor, lezl i na žebřík. Každý si vyhlédl svůj strom, zapadl do koruny, a mně se tak naskytla možnost uniknout Mišově výřečnosti i šéfovu ostřížímu zraku. Myšlenky na kamarády, kteří už možná někde v maskáčích čekají na povel, jsme zaháněli utahováním si z Jozefa. Ten měl nový hit - dával největší jablka stranou a tajně si je odnášel, prý „aby mali deti v zime čo hrýzť“. Nakonec jich měl plný kufr, ale před odjezdem se zalekl a všechna je vyhodil. Poláci ho postrašili, že až se na celníky z auta začnou sypat jablka, okamžitě jim dojde, že pracoval nelegálně v Itálii.
Byl začátek října. Orosené větve jabloní a stále bělejší alpské vrcholy mě naplňovaly klidem. Připadalo mi, že v sytém vzduchu časného podzimu všechny zvuky sílí a odráží se zpátky od kolmých skalních stěn. Masivy hor byly ze žebříku mnohem bližší než ze země. Tak tam někde nahoře je Dos Alto a skalní tunely, kde omrzlí a hladoví bojovali naši pradědové ve vysokohorské válce na obou stranách italské fronty a zažívali strázně, na které se dávno zapomnělo. Kolik asi z nositelů jmen, vyrytých do pomníčků na každé české návsi, roztrhal šrapnel v dolomitských průrvách?
„Z jedný strany Alpíny, z druhý padají miny, tak začala válka na Itálii..,“ začal jsem si prozpěvovat v útěšné samotě větvoví. „Lavorare, no cantare, dottore, vy kurvy!“ ozvalo se zařvání přímo pode mnou a mně leknutím sjela podrážka po kluzké příčce. „Mišo, ty kreténe!“ zaúpěl jsem brutálně vytržený z rozjímání, zatímco ten vtipálek uhýbal před padající brašnou plnou jablek a chechtal se, až si musel sednout.
C. a k. armáda rakouské pozice uhájila, ale bylo to k ničemu - Jižní Tyroly alias Alto Adige stejně připadly Itálii a Mussolini je brzy dosídlil italskou menšinou, kterou všemožně zvýhodňoval. Starousedlí Němci dodnes importovanými Italy pohrdají a naopak, čehož nejkřiklavějším příkladem je šéfova rodina, pro niž výraz „porco tedesco“ je běžné označení německého souseda. Ani sklerotický Gianniho otec na duceho šlechetnost nezapomněl – „Mussolini bravo,“ sdělil nám pokaždé, když hnán prostatou vstal od sledování zpráv o úrodě a šoural se kolem jídelního stolu ke dveřím.
Přijít o první dva týdny semestru stálo za to – domů jsem si odvážel milion a půl italských lir schovaný v botách. Hůře dopadli Poláci. Jednomu Gianni od výplaty odečetl účet za zubaře, který za něj předtím velkoryse zaplatil, a druhému náklady na výměnu zadních dveří své nové Lancie, které ten trouba otevřel na křižovatce volaje na krajana, přičemž je urvalo projíždějící auto. Vydělané peníze jim tak stačily právě na koupi zpáteční jízdenky a bědovali, co se stane, až to řeknou manželkám.
Na stopu jsem neměl štěstí a musel jsem přenocovat na lavičce v jakési obci mezi Bolzanem a Brennerským průsmykem. Na kost promrzlý jsem ráno ze spacáku shrnoval jinovatku, pochopiv konečně Havlíčkovy výhrady ke zdejšímu exilu. Druhý den se karta obrátila – na první mávnutí zastavil kamion, který mě dovezl až do Prahy.
Miša napsal pohled k Vánocům a znovu mě lákal na Lošinj, kde prý uvidím kromě jeho dcerky i nejkrotší delfíny ve Středomoří. S Nikolou jsem se sešel po roce krátce v jedné pražské hospodě. Narukování do armády se mu podařilo vyhnout - jako medik si opatřil modrou knížku, což asi za války nebyla taková sranda jako u nás. Byl v posledním ročníku a už se těšil, jak bude ve své dermatologické ambulanci vyřezávat mateřská znaménka německým klientkám. Dino se nikomu z nás neozval.