Vždy mám velkou radost, když najdu něco, co má hodnotu a co lze původnímu majiteli vrátit. Nevím, jak to mí rodiče před více než šedesáti lety dokázali, ale mám to v sobě tvrdě zadřené pod kůží: „Co není moje, to si nemohu nechat.“ A tak se toho držím.
Bohužel pro mne a bohudík pro případného „ztráceče“ se to nestává často. Ale stalo se a já jsem po nákupu v hypermarketu při ukládání svého samoobslužného vozíku zahlédl na vozíku již zapojeném v řadě ostatních pověšenou igelitovou tašku. Rychle jsem ji otevřel... a byla tam. Peněženka se značnou hotovostí, kreditními kartami a mnoha osobními doklady.
I potěšilo mne to převelice, protože jsem tak dostal příležitost udělat si velkou radost. Ano, sobě, protože největší štěstí v životě se dají prožít prostřednictvím radosti druhých lidí.
S igelitkou na vedlejším sedadle jsem vyrazil autem na adresu vyčtenou z dokladů. Po necelých patnácti minutách jsem zastavil před rodinným domem v malé vesnici na Nymbursku. Po zazvonění otevřela dveře starší paní.
„Dobrý den, bydlí tady pan Karel Novák, prosím?
„Ano, to je můj manžel. Chcete s ním mluvit?“
„Ne, jen jsem mu přivezl doklady, které zapomněl v téhle igelitce na vozíku v samoobsluze. Můžete mu je předat?“
Paní Nováková se otočila dovnitř domu a zvolala hromovým hlasem:
„Táto, prosím tě pojď sem,“ a když se muž objevil ve dveřích, dodala s jistou něhou ve hlase, „ty jsi ale vůl, nechal jsi svou peněženku na vozíku v samoobsluze!“
„To teda jsem,“ uznal pan Novák, když jsem mu tašku s peněženkou předal. „Pane, vy jste mne uchránil před mnoha nepříjemnostmi, já vám dám nálezné, jó?“
„Ne, děkuji, nechci, já už jsem odměněn.“
„Jak to?“ podivil se pan Novák.
„No, já jsem si už svou odměnu užil... Prostě jsem si představil, jakou radost bych měl, kdyby se to samé stalo mně a nálezcem byste byl vy. Já jsem už navýsost spokojen.“
„Ale kávu byste si s námi mohl dát,“ pokusila se mne přesvědčit paní domu. „S borůvkovým koláčem. Posypaným žmolenkou,“ dodala vábivě.
„Tak to nemohu...“
„Co nemůžete?“ vyhrkla téměř uraženě paní Nováková.
„Tak to nemohu odmítnout, protože jsem borůvkokoláčový a borůvkoknedlíkový maniak. Pojďme na to,“ zajásal jsem upřímně.
Nutno přiznat, že jsem se nijak nežinýroval a koláče jsem snědl tři velké kusy. V rámci konverzace na téma ztráty a nálezy jsem se pak pochlubil svou na opasek speciálně nacvakávající koženou taštičkou.
„Podívejte se,“ vytahoval jsem se jak kšandy, „normálně to z toho opasku nejde ani násilím sundat, ale když se použije určitý grif – jde to docela snadno, ... vidíte?“
Dobře jsme se pobavili na téma ztráty a nálezy a já jsem se pak s milými Novákovými rozloučil. Nechal jsem jim vizitku s komentářem, že kdyby něco zase ztratili, tak ať mne hned volají.
Nacpán lahodným borůvkovým koláčem jsem s modrým úsměvem na tváři ujížděl k domovu stejně bystře, jako Šemík s Horymírem pádil k Neumětelům.
Z pohodového rozjímání mne vytrhlo zazvonění mobilního telefonu. Volali Novákovi.
„Tak co, už se vám něco ztratilo?“ zavtipkoval jsem. ...
„Cože, ... našel jste mou peněženku, ... kde? Jó, na vedlejší židli. ... Tak já už se otáčím a jedu za vámi. Díky!“
Opět jsem se upřímně zaradoval, již podruhé, neboť jsem tentokrát já měl štěstí na poctivé nálezce.
Můj motorizovaný Šemík tedy směřoval opět k Novákovým a já jsem v euforii mohl vykřiknout tu slavnou větu z povídky Šimka a Grossmanna s názvem Moje jízda tramvají:
„Tomu říkám koloběh života, toho se měl dožít Darwin!“
P.S. Jméno rodiny jsem změnil.