Jsem člověk obrácený, ve smyslu obrácený z horšího k lepšímu. Takových lidí bylo a je na světě hodně. Nemám tak velké rozpětí v tom obrácení jako třeba Saul z Tarsu, který začínal jako důstojník protikřesťanské policie a stal se z něho apoštol Pavel, zakladatel církve Kristovy. Tak velké rozpětí nemám. 

Jsem teď důstojný, konzervativní vyznavač životního prostředí. Konzervativní v tom smyslu, že si myslím, že zelenost, tedy ochrana přírody, je ze své podstaty konzervativní. Vždyť co víc je konzervativní než snaha zachovat to, co je dobré, a na pozitivní hodnotě přírody se asi shodneme skoro všichni. No a před více než půl stoletím jsem byl ekologické hovado. Ona tedy byla taková doba, nicméně přece jen bych dnes sám sebe fackoval. To při vzpomínce, že jsem tátovi nabídl, že mu vyměním olej v motoru a ten horký olej jsem vylil rovnou do škarpy u silnice. Ano, z takového dna začala má pouť k poznání pokory a úcty ke všemu, co se rodí a pučí a roste a množí se, zkrátka, co žije.

Snadné to ale takový konvertita, jako jsem já, nemá. Letos zjara, při rozpuku koronavirové krize, jsem si koupil elektrické kolo. Obyčejné šlapací samozřejmě mám odjakživa, ale co je to platné… zkrátka, to elektrické kolo je jiné kafe. A příroda ví a příroda vidí, že ho používám tam, kde jsem dřív jezdil autem. Typicky na nákup. Taky jsem někdy jezdíval na šlapacím kole nakoupit, jenže jsem se vracel nějaký upachtěný. Na elektrickém kole taky musíte šlapat, jenže elektrika vám při tom pomáhá, takže si frčíte příjemnou rychlostí a máte pocit, že tak trochu sportujete. Takže jezdím na nákup, na nosiči mám košík – další důkaz mé eko-konverze. Už dávno jsem nedal nákup do plastového pytlíku. Mám košík.

To elektrokolo ve mně vyvolalo iluzi jakési ekologické svatosti. Patřím k té avantgardě zeleně uvědomělých, říkal jsem si, a ta svatozář nad hlavou mě příjemně hřála.

No jo, ale v poslední době, kam se podívám, tam čtu, jak ti lidi s elektrokoly jezdí cestou necestou, a snad i na Sněžku nebo Králický Sněžník, a všechno huntují a že to jsou padouši skoro tak opovrženíhodní jako ti, co ještě nedávno jezdili po městech českých na vozítcích Segway. Vždyť já se svým kolem nejsem svatý, já jsem padouch!

Ale ne, tak strašné to se mnou není. Co bych se staral o to, co kdo kecá nebo píše. Na Sněžku se svým kolem nejezdím, naše sámoška neleží uprostřed louky plné chráněných kytiček. A teď, co vedra povolila, naložím na kolo košík a zajedu do lesa sbírat petflašky zahozené lidmi, na které obrácení teprve čeká.