Davídek už od časného rána obcházel kolem mé postele, občas mňoukl, a pak dokonce vyskočil na polštář a měkkou bílou tlapkou mě šťouchl do tváře: „Vstávej! Máš o mně psát fejeton!“ Je to mužskej, usoudila jsem, mužskej ješitnej. Chtěla jsem mu pohrozit kastrací, ale pak jsem se podívala do nadšených zelených kocouřích očí a neměla jsem to srdce.

Jak věděl, že o něm mám psát? Napsala jsem to přece minulý týden a Davídek dobře ví, že na rozdíl od některých svých bližních nevyznávám zásadu, že slib nic nestojí a potěší - když neplním, co jsem slíbila, mám výčitky svědomí, což je nepříjemnější než slibu dostát.

Asi byste se divili, ale Davídek rozumí smyslu psaného textu líp než leckterý maturant. U nás doma se hodně čte, a když večer zalezu s knihou do postele, svádí Davídek s Chaluhou pravidelně souboj o to, kdo si bude číst se mnou. Je-li to beletrie, obvykle vyhrává, lehne vedle knížky a spokojeně přede. Chaluha je založená spíš vědecky: mám-li před sebou historickou knihu, rázně Davídka odstrčí, vyskočí na postel, strčí čumák vedle stránky, a protože obvykle čtu krásné knihy o nepěkných věcech, nevlídně švihá ocasem a co chvíli mě kousne.

Tak tedy o Davídkovi. Je to nalezenec, jako ostatně byly, jsou a - doufám - budou všechny naše kočky, docela obyčejný mourovatý kocourek s bílou náprsenkou a bílými tlapkami. Když se na ně podívám, pokaždé mi zatrne a vzpomenu si, jak byly zkrvavené, když jsem ho našla ležet na chodníku poté, co spadl z našeho okna v šestém patře. Vylízal se z toho, jen pobyl několik dnů v kočičí nemocnici. Bylo to na té kočičí pohotovosti srdcervoucí: v čekárně posedávalo několik starších lidí se zvířaty, která na tom sice byla možná líp než Davídek (aspoň tak vypadala), ale taky nejspíš špatně: kdopak by jel v noci na pohotovost se zvířetem, kterému nic není? Navíc za ty peníze!

Jak jsem si ty lidi prohlížela, přišla mi kdovíproč do hlavy škodolibá myšlenka: tady to stojí majlant a tohle jsou ti, co tolik protestují, když mají zaplatit třicet korun u doktora. Nebo možná spíš ti, opravila jsem se, ti, v jejichž jménu část politiků brojí proti platbám u doktora.

A teď nám nemocniční lékaři (někteří, abych byla spravedlivá) vzkazují: Náš exodus, váš exitus. A vehementně požadují, aby je nemocnice, jimž dali výpověď, povinně přijaly nazpět. A ještě k tomu tvrdí, že sestřičky, které „neriskovaly“, nemají dostat nic. To je ale chucpe! Nemám pocit, že by lékaři vydělávali málo peněz. Ze srdce jim přeju, aby vydělávali víc, jako skoro každému. (Skoro!) Jenže vydírat se nemá a nemají se brát rukojmí, zvlášť když někdo složil Hippokratovu přísahu.

Davídek se urazil. Stočil se na fascikl polských zákonů a trucuje. Zahlíží na mě nerudně: „Napsalas, že budeš psát o mně, a teď jsou ti milejší doktoři, co tě nechtějí léčit.“ „Ty nevíš,“ odpověděla jsem přísně, „co je společenskej zájem.“ „A voni to snad vědí?“ zeptaly se nehlasně kocouří oči. Je to jenom zvíře, má kočičí rozum, uklidnila jsem remcající svědomí.

LN, 4.2.2011