Když nevím, tak se zeptám, to je známé. Pokud je koho, dovolím si dodat. Většinou sice vím, ale ne pokaždé: třeba teď. Nevím totiž, co si mám myslet o chystaném zákonu o účastnících protikomunistického odboje a účastnících odporu proti komunismu. Sama bych se o žádné uznání nikdy nehlásila, proč taky? Nevážím si lidí kvůli tomu, jakého se jim dostalo ocenění, ale kvůli tomu, jak je znám a co udělali – případně neudělali. Proč by si tedy měl někdo zrovna mne vážit víc, když se přizdobím nějakou medailí? Na druhé straně znám několik lidí, kteří by takové státní ocenění a uznání přivítali, a jsou to lidé, k nimž mám velikou úctu. A samozřejmě bych jim medaili z duše přála, určitě si ji zaslouží.

Pročetla jsem si pozorně zmíněný zákon, přečetla jsem si debatu, kterou nad ním vedli senátoři, a doufala jsem, že se mi vyjasní a dokážu zaujmout nějaký „silný“ názor. Nevedlo se mi to. Z mého hlediska je zákon sporný. Především bych dala přednost tomu, aby o udělení či neudělení statusu odbojáře či účastníka odporu rozhodoval někdo konkrétní, jako třeba o státních vyznamenáních. Navrhnout kandidáta na státní vyznamenání může kdekdo a hlava státu rozhodne – chce-li, udělí, nechce-li, neudělí. Tady má ale rozhodovat úřední aparát a žádat může jen kandidát sám. Jistě, dalo by se namítnout, že lidé jako já nepožádají a nedostanou, jiní zase požádají a dostanou. Přece jen ale obvykle člověka posuzují ostatní, kteří nedospějí vždycky ke stejnému názoru jako on sám a mohou se mýlit, zvlášť když dotyčného ani okolnosti nemohou dokonale znát.

Nemohu moc mluvit o tom, co se dělo v padesátých letech, nezažila jsem to a nejsem historička, takže nemám tehdejší dobu nastudovanou tak dobře, abych si troufla posuzovat, co byl odboj, kolik bylo odbojářů a kolik obětí. Laicky soudím, že obětí bylo několikanásobně víc než těch, kdo proti tehdejšímu režimu nějak aktivně vystupovali, jenže přesné procento? Bude ještě nepochybně chvíli trvat, než k němu historici dospějí. (A taky s tím mám trošku problém – oběti si úctu nezaslouží?)

Vracet se k období 1945–48 je nesnadné – byl Heliodor Píka odbojář, nebo nebyl? A Milada Horáková?Se sedmdesátými a osmdesátými léty to taky není jednoduché: byli signatáři petic ze sedmdesátých a demonstranti z osmdesátých let odpůrci komunismu? A byl vůbec normalizační režim, který ve druhé polovině osmdesátých let už notně korodoval, totalitní? Opravdu si dělal nárok na totální ovládnutí lidského konání? V pozdních dobách komunismu přece kdekdo věděl, že stačí předstírat, že není potřeba věřit, že si v soukromí může říkat a dělat, co chce, že jde jen o míru odvahy. Ale možná to politologové vidí jinak.

A tak dumám a nevím. Snad ale bude lepší věřit, že skutečně nejde o nic jiného než o uctění lidí, kteří touží po uznání, a potlačit všelijaká podezření, která se mi rodí v hlavě – jako že někteří teď, když se to může, veřejně vyslovují něco, co si dřív říct netroufli. Ale kdybych měla o přijetí zákona rozhodovat – nevím.

LN, 24.9.2010