Pamatuje si ještě někdo na tuto tragickou událost z posledního května? Já ne, a přitom je to pouhé tři měsíce. Zpráva zazněla a zapadla. Na Staroměstském náměstí nikdo nezapaloval svíčky, lidé v rodišti hrdiny se nesrocovali. Jeho jméno nebylo zveřejněno, stejně jako jména tří Čechů zabitých v afghánské misi před ním. Byli to vojáci a se smrtí vojáka se jaksi počítá. Určitě to dělali pro peníze, řekne si Čech, normální člověk by přece dobrovolně nenasazoval krk v jakési Tramtárii za něco tak relativního a neuchopitelného, jako je svoboda.

7. září spadlo na břeh Volhy letadlo s hokejovým týmem Lokomotiv Jaroslavl, až na dva těžce zraněné muže katastrofu nikdo nepřežil. Na palubě zahynuli i tři čeští hokejoví reprezentanti, jejichž jména, skloňovaná od toho okamžiku všemi médii, vhánějí národu slzy do očí. O život přišli tři mladí, sympatičtí muži, kteří zářili v národním týmu, ale i v mužstvu Jaroslavli, kam jistě nenastoupili kvůli kráse širé Rusi. Čech u televize zjihne a jde zapálit svíčku na Staroměstské náměstí. Premiér Nečas mluví o vyslání armádního speciálu pro ostatky zemřelých hokejistů. Michal David sedí u kláves a vymýšlí rekviem.

Je mi nesmírně líto života tří kluků, kteří byli uprostřed rozletu, měli rodiny a malé děti, uměli se ohánět, dovedli dřít, vypracovat se a uplatnit v zahraničí. A vydělat si, co je na tom špatného?

Bojovat v Afgánistánu znamená počítat s rizikem. Hrát hokej v Rusku také, i když s tímhle asi nemohl počítat nikdo. Jsou země, které ctí armádu, a jsou jiné, které zbožšťují hokejový tým. Není to problém vojáků ani hokejistů, ale těch ostatních.

Národní euforie při občasném vítězství českého hokejového týmu je ze stejného soudku jako dnešní reakce veřejnosti nad tragickou smrtí tří českých hokejistů. Není to pouhá lítost, ale projev potřeby obyčejného člověka být účasten velké události. Triumfu, nebo oběti. Náhradního triumfu, nebo náhradní oběti.