FEJETON: Kde v Praze parkovat

Vycházím z metra a ať kráčím po Václaváku dolů, po Národní třídě, nebo jiným směrem, všude kolem chodníků máme před očima zaparkovaná auta. Šňůry aut. Procházím a prohlížím si auta v místech, kde by mohla dominovat krása ulic, zeleň, lavičky, restaurace, prodejní stánky, architektura, pěší zóna, zkrátka kolorit neuspěchaného města. A to ani nemusím kráčet středem města. Auta lemují téměř všechny ulice dál od středu i na předměstí. Jako hlídací psi čekají na své páníčky, čumáky mnohdy až na chodníku, nalepené jedno na druhém, že není možno se s nákupem mezi nimi protáhnout a člověk se musí držet u zdi jako zloděj.

Auto – pán, nebo sluha? Parkovací zóny. Modrá, fialova, oranžová, zelená. A auta jsou stále v ulicích, všem na očích. Zóny a placené parkovné často mění dopravu, jako houby po dešti vznikají jednosměrky. Tak se jezdí stále dokola. A není předpoklad, že by aut ubývalo. Kam tedy s nimi?

Když jsem se procházela ulicemi v Sydney, přímo v city, byla jsem tak okouzlena architekturou, životem v ulicích, že jsem zprvu ani nepostřehla, že nejsou chodníky obloženy parkujícími auty. Že řady aut projížděly jen po vozovkách, jak by to mělo být. Mrakodrapy byly včleněny do starých viktoriánských budov, jako by tam patřily. Zdálky by se mohlo zdát, že nepatřičně vyčnívají, ale když kráčíte po chodníku, tak je nevnímáte a jste přesvědčeni, že začlenění je víc než zdařilé. A mohlo by vás napadnout, kde ti majitelé bytů z mrakodrapů parkují. A jelikož jsme v jednom takovém bytě bydleli, měli jsme rozhled. A protější dům nebyl nic jiného, než parkovací dům. A nebyl jediný. Navíc do přízemí parkovacího domu vjížděl vlak z Central station. Když jsme večer sedali na balkoně, měli jsme provoz parkovacího domu jako na jevišti. Auta měla svůj řád jako včely v úlu. Bylo to uklidňující a pohodové.

Vpravo parkovací dům Sydney

A proto když nyní procházím Prahou, se mi nabízí otázka, proč Praha nepřemýšlí o parkovacích domech. Kdyby byla vůle, jistě by se pozemky a peníze našly. Ulice by se otevřely, zkrásněly. Pod stromy by se usadily lavičky, posezení u kávy nebo s přáteli. Vrátil by se do nich život, pohoda, radost. Ulice by začaly žít.

Vytvořit krásu z každodennosti je revoluční myšlenka, jak říkají malíři.

Foto: autorka