To bylo každou chvíli: „Nekoukej, kde co lítá, a pojď utřít nádobí. Nekoukej, kde co lítá, a napiš si úkoly. Nekoukej, kde co lítá, a dělej něco kloudnýho.“ Dneska už se to asi dětem neříká, nekoukají, kde co lítá, ale koukají do mobilů a tabletů.

Vlastně jsem ani tolik nekoukala, kde co lítá, ale z toho, co lítá, jsem měla ráda motýly. Mám je ráda pořád, když na nějakého narazím, nedokážu z něj spustit oči, připadají mi jako zázrak, jako létající drahokamy, zhmotněná poezie. Jistě tedy chápete, že když jsem z rozhlasu slyšela, že motýlům hrozí vyhynutí, zhrozila jsem se. Já nejspíš vyhynu dřív, ale představa, že moje pravnoučata možná už neuvidí ty létající divy, mávající nádhernými křídly, jsem si připadla úplně bezbranná. Souvisí to prý s klimatickou změnou a se způsobem, jakým my, lidé, hospodaříme na polích. A s tím, jak zacházíme s přírodou. Přišlo mi to líto: na polích nehospodařím a k přírodě se chovám – nebo se snažím chovat – s ohledem, dál mé síly nedosáhnou. Je jistě hezké a chvályhodné, že, jak vím, mládež protestuje proti klimatické změně, jenže motýlům asi demonstrace moc nepomůžou… Demonstrace asi chování lidstva moc nezmění, to by chtělo nějaké velerozsáhlé celosvětové opatření. A jak se na něčem takovém mohou lidé shodnout, když se nedokážou shodnout ani na tom, že si vzájemně nebudou házet na hlavu bomby? A proč by se ti, kdo rozhodují, starali zrovna o motýly? Motýli jim voličské hlasy ani finanční podporu nepřinesou. Propadla jsem smutné skepsi.

Jinak k hmyzu moc vřelý vztah nemám, tak mě napadlo, jestli by místo motýlů nemohla vyhynout třeba klíšťata. Nebo kůrovec. Asi jsem si něco takového mimoděk zamumlala (ačkoliv to nemám ve zvyku), protože Davídek vyskočil na stůl, olízl si bílou tlapku a pravil: „Ale já myslel, že vy, lidi, máte klíšťata rádi. A kůrovce.“ Jak na takovou pitomost přišel? Vysvětlil mi, že taky poslouchá rádio, které mám puštěné, abych se necítila osamělá, když už trávím druhý měsíc v posteli. „Ale o kočkách jsem nic neslyšel. Pořád se tam mluví o lidech nebo o klíšťatech a kůrovcích, jenom sem tam se dá něco zaslechnout o nějakém uteklém medvědovi nebo vlkovi.“ Vysvětlovala jsem mu, že lidi zajímají především zase lidé, zatímco z klíšťat a kůrovců mají strach, a že kdyby bylo kočičí rádio, vysílalo by nejspíš o kočkách. Chvilku na mne otráveně koukal a pak seskočil na zem a posadil se vedle své kamarádky Chaluhy.

Z rádia se ozvalo, že Westminster zaplavily myši a dělají si „pelechy ze starých papírů“ (doufám, že to nejsou archiválie). Deratizace prý nepomáhá. Zamyslela jsem se nad tím: že by ty myši protestovaly proti vyhynutí motýlů? To asi ne, podobný projev solidarity je zcela nepravděpodobný. Ohlédla jsem se na kočky: stály vedle sebe a divoce mrskaly ocásky. A co takhle, napadlo mne, nasadit do Westminsteru šiky Davídků a Chaluh? Ty by se asi s myší záplavou uměly vypořádat.

LN, 10.5.2019