Jako dítě z buržoazní rodiny, které už dost rozumu pobralo, jsem posrpnové období prožívala velmi intenzivně. Moje deníky z té doby bohužel nepřežily, ale dodnes si vybavím ten strašný antiklimax a pocity zoufalství střídané chytáním se stébel hokejových vítězství. Nechápala jsem a dodnes nechápu, proč se moji rodiče nepřipojili k exodu, o jehož dalších přírůstcích jsme denně slýchali.
Palachova sebevražda pro mě byla věc tragická, ale zcela nepochopitelná. Byla jsem jen o málo mladší, třebaže nás dělila propast dospívání. Život jsem viděla jako vzácný dar a měla s ním velké plány, protože jsem věděla, že se z toho svrabu jednou dostanu, ať už jakkoliv. Palach byl smutná postava, ale rozhodně ne hrdina a vůbec už ne příklad hodný následování.
Moji hrdinové byli lidé, kteří se nepoddali zoufalství a psali básně, hráli amatérské divadlo a nenechali se rozdrtit nemilosrdným soukolím normalizace. Časem jsem ale zjistila, že to stojí příliš mnoho úsilí, které bychom ve svobodné zemi mohli využít líp. Poslední kapka byla ztráta geniálního matematika a básníka Zdeňka, kterého za podpis Charty vyhodili z university. Když dojel domů do Opavy, měl ve schránce povolávací rozkaz. Nezvládl to a pustil si plyn.
Od té doby jsou mými hrdiny bratři Koernerové, profesor Krajina, bratři Mašínové a další lidé, kteří se v těžkých chvílích nelitovali, nýbrž vzali svůj osud do vlastních rukou a něco dokázali.
Zamyslete se nad tím, proč Češi staví pomníky Palachovi a zatracují Mašíny.