A máme to tady zase. Už kdysi dávno tento problém řešil pan Neruda. Vždycky se bude řešit někde a něco, co nevíme kam dát, jak se toho zbavit. Většinou jsme byli zvyklí řešit problém kam s nějakou věcí. Nepotřebnou, starou, zašlou, zničenou. Zkrátka na vyhození. Jenže teď řešíme, kam s člověkem. Pokud to, ovšem, ještě člověk je. Kam s kuřákem!?

Věc, které se chceme zbavit je, jak už bylo zmíněno, stará, zničená, nepotřebná atd. Ale je takový i každý kuřák? Kuřák řekne, že ne. Já, kuřák, si o sobě nemyslím, že jsem nepotřebný a už vůbec ne zničený. Jsem asi trochu postižený kouřením, ale pro společnost jsem asi stejně potřebný jako každý jiný člověk. Mám návyk, možná řeknete berličku, ale to je vše.

Hodně lidí má nějakou berličku. Někdo pije alkohol, někdo fetuje, jiný zase hodně baští. Každý máme něco rádi. Ale já jsem kuřák a tak jsem od prvního dne, prvního měsíce letošního roku, vyhnancem!

Byl jsem zdravý kuřák, který udělal hodně práce. Hezky jsem si pracoval, u toho pokuřoval

a šlo mi to náramně od ruky. Obojí. Teď už budu jenom pracovat. Budiž. V práci se má pracovat. Tak dobře, teď je kuřáctví v nemilosti. Moderní je nekouřit, jak praví známý slogan, ale nikdo se mně nezeptal, jestli chci přestat. Nechci a taky nepřestanu. Takže co s tím a kam s ním – s kuřákem v zaměstnání? V budovách, kde se také pohybují nekuřáci se kouřit nebude. Ano, asi je to správné, ohleduplné a zdravé. Nekuřák si nechce kupovat cigarety, nechce státní pokladnu plnit velkým penízem za spotřební daň, nechce podporovat nic, co sponzorují velké tabákové firmy. Hlavně si nechce ničit své zdraví, chce se dožít vysokého věku.

Já, kuřák, se nechci dožít vysokého věku. Já, kuřák, mám asi mozek zatemněný dýmem, protože si myslím, že když se dožiji vysokého věku, tak se o mně stejně nikdo důstojně nepostará, ačkoliv celý život plním státní pokladnu penězi za cigarety. A tak chci umřít včas, což mi, pravděpodobně, umožní kouření.

A tak jsem se stal vyhnancem v zaměstnání. Myslel jsem, kuřák jeden bláhový, že tedy budu chodit kouřit před budovu. Vidím to všude okolo sebe, jak zaměstnanci, kteří se rozhodli plnit státní pokladnu, neboli kuřáci, postávají před budovou s cigárkem v ruce. Mají smutné a vyděšené oči („už bych měl rychle zpátky do práce“). Smířil jsem se s představou tohoto osudu. Ale bylo rozhodnuto jinak. Nebudeš, kuřáku, stát před budovou! Tam může kouřit jakýkoliv jiný kuřák, ale ty, kuřáku a náš zaměstnanci , ty NE! Ty půjdeš někam za imaginární čáru, oddělující území tvého mateřského úřadu a okolního světa a budeš se závistivě koukat na cizí, ale šťastné kuřáky, jak si pokuřují kde chtějí. Budeš se krčit někde za rohem nebo budeš stát pár kroků od ostatních kuřáků, ale těch pár kroků směrem ke svému pracovišti smíš udělat až bez cigarety. Kouříš? Buď vyhnancem! Štvancem. Piješ alkohol? Nevadí. Vyléčíme tě za peníze kuřáků. Dávají nám dost. Fetuješ? Taky nevadí. Jsi nemocný, jsi chudák a ten prevít kuřák ti léčení zaplatí. Přejídáš se? Nevadí, obezita je taky nemoc. Máme na to, abychom tě léčili. Kuřák nám dává dost, ale kam s ním????

Do vyhnanství. Do jiného království. Je to jako v pohádce, ale pohádka to není!

Autor je zaměstnancem jednoho státního úřadu