Narazila jsem nedávno na poměrně obsáhlý výklad o tom, jaká kouzla se dají provádět s lidskými vajíčky a embryi, dozvěděla jsem se, že lékařští všeumělové například dovedou „vyrobit“ embryo, které má tři rodiče, dvě ženy a jednoho muže. Moc mě to nenadchlo, spíš bych dala přednost tomu, aby se lidé rozmnožovali přirozeným způsobem, i když vím, že existují lidé, kterým příroda upřela možnost mít děti a kterým to vadí, což samozřejmě chápu. Trochu sice přesahuje mou představivost, že by se dvě ženy a muž dohodli, že chtějí společné dítě, ale dobrá, na světě je nejedna věc, kterou si nedovedu představit, a přesto se zjevně děje.

Jenže to umělé rozmnožování mi neodbytně přináší na mysl knihu, kterou jsem svého času četla s notnou hrůzou, ale i s trochou ironického posměchu: Huxleyův Báječný nový svět, který v češtině vyšel jako Konec civilizace. Tenkrát jsem za nejdrsnější antiutopii pokládala Orwellův román 1984; pochopitelně, viděla jsem přece tehdy kolem sebe tolik věcí, které mi budoucnost podle Orwella připomínaly...

Před nějakou dobou jsem si ale koupila čtečku a kdosi mi do ní „půjčil“ několik knih a mezi nimi i toho Huxleyho. A najednou jsem tu knihu po pár desítkách let četla jinak, humor mě přešel. Zato mě obcházel mrazivý děs. S opožděním mi došlo, proč se český překlad jmenoval jinak než anglický originál, přešel mě dojem, že je to jen myšlenková hříčka škarohlídského autora. Vědecký pokrok kráčí mílovými kroky, a nejsou-li ty lidské líhně, které autor popisuje, vytvořitelné dnes, kdy mají hrátky s lidskými vajíčky a zárodky pomáhat lidem, jimž příroda něco upřela, bude je zajisté možné postavit zítra, až budeme ještě poživačnější a nebudeme se chtít zadržovat v kariéře těhotenstvím, ani ztrácet čas s miminy. Ta přece, jak kdysi poznamenal někdo z mých návštěvníků, „jedním koncem řvou a druhým radši nemluvit“. A pak už bude jen krůček k tomu, aby si všemocný stát vyrobil takové lidi, jací by se mu hodili do krámu, poslušné roboty vybavené jen tím, co nepřekáží provozu a proti ničemu nařízenému neprotestují.

Ráda bych doufala, že lidé vznik toho „báječného“ světa nedopustí, že máme demokracii, že máme co mluvit do věcí veřejných, ale ta víra mě opouští, jak tak koukám na leckteré zvolené zastupitele – myslím tím ty opravdu zvolené, nikoli dosazené ve zfalšovaných volbách, v řadě zemí není zvykem volby falšovat. Proč taky? Stačí přece masivní (jak se ošklivě říkává) volební kampaň, stačí naslibovat přiměřené hory a doly, a už se do uren sypou hlasy. A pak už jen rozhodnout, a líhně i „správní lidí“ jsou na světě.

A abych nezapomněla, ještě smítko z jazykového koutku. Česky se neříká to, co každou chvíli slyším: „dražší ceny“ nebo „levnější ceny“. Ceny mohou být vysoké nebo nízké, přiměřené nebo třeba nehorázné, ale „dražší“ nebo „levnější“ je zboží nebo služba. Připomínám to těm, které to nenaučili doma ani ve škole.

LN, 7.4.2017