Pochopitelně jsem si plánovala, že na dnešek napíšu fejeton k 17. listopadu. Jenže se ukázalo, že po letech mám dva dny, kdy nemusím nic, ale opravdu nic dělat. (Teď mi na koleno zaškrábala bílá tlapka: „Jakpak že nic? A co moje ranní kapsička?“)

I usadila jsem se ke stolu, že si budu jen tak nezávazně prohlížet knížky, které mám v počítači. A že si k tomu pustím rádio. A vypukla bouře; tedy mediální bouře kolem „únosu“ premiérova syna na Krym. Vyjádřil se k tomu už snad opravdu každý, tak si to ušetřím – až na to, že trestně stíhaný člověk se přece nikdy neměl do tak vysoké funkce dostat. Jedna část politického spektra by mi jistě horlivě přitakala, druhá by mne zajisté hned upozornila, že voliči nějak rozdali karty a že taky bylo potřeba bránit většímu zlu. Nojo no.

Mírně mě pobavilo zvolení pirátského primátora Prahy – taky by se mi docela líbilo, kdyby nad radnicí zavlála černá pirátská vlajka s lebkou a zkříženými hnáty, ale nejspíš z toho nic nebude, řadu mých spoluobčanů by to nejspíš nepobavilo, ale naopak pohoršilo.

Co by ale určitě potěšilo každého, kdo žije v Praze a jezdí veřejnou dopravou, by bylo, kdyby bylo aspoň trochu předvídatelné, jak se pozítří kam v centru tramvají či autobusem dostane. Trasy se už řadu týdnů každou chvíli mění... Možná je to ale jen naše vyhlášená zpovykanost, že. Ano, uznávám, že opravy kolejí a všemožné výkopy netrvají hodinu, ale celé dny. A to nemluvím o mostech, sociálním bydlení ani o dalších věcech. Zatím se slibovalo – a snad by bylo vhodné a zdvořilé napřed počkat, kdy se co pohne. Chápu, že nová správa města zdědila, co zdědila.

Jak vidno, nečekám zázraky ani změny ze dne na den. Trochu mi však leží v hlavě, že od krachu komunismu uplynula už dlouhá řada let a kýžený spořádaný svobodný a demokratický stát jaksi nevidím. Asi by se člověk měl podívat z většího odstupu, zblízka je jako vždycky vidět nejedna vada na kráse. Rozdíl od komunismu je samozřejmě obrovský, jak ve svobodě, tak v demokracii. A rozhodně nepatřím k lidem, kteří věří, že přijde samozvaný spasitel, praští do stolu a udělá ve všem pořádek. Ani bych to nechtěla, a pokud o to stojíte, doporučují vám, abyste si přečetli něco pořádného o Výmarské republice a jejím krachu.

Ale k výročí má člověk přistupovat s povznesenými pocity a věčně si nestěžovat. Tak vám aspoň předám jednu vzpomínku. Někdy ke konci devadesátých let vyprávěl báječný Miro Kusý, jak ho v bratislavských ulicích oslovují lidé a vyčítavě se ho ptají: „Tak toto ste chceli?“ A on jim odpovídá? „Áno, toto sme chceli.“

Pokládám to za velice případnou připomínku, že jsme spolutvůrci všeho toho, co kolem sebe sledujeme s nelibostí. Že to ne my? Že my jsme ti slušní a za všechno můžou politici? Ale ale – copak vy nechodíte k volbám?

LN, 16.11.2018