Do nového mobilu jsem si zkusil nahrát pár dosud nevyzkoušených aplikací. Zatímco jedna mě neustále vzdělává, druhá bez ustání chválí. Jde o krokoměr.
Už druhý den po instalaci mě krokoměr pochválil, že prý tolik kroků čtyřicet procent ostatních majitelů této aplikace vůbec neujde. A pak následoval osobní rekord, další osobní rekord, osm kilometrů za den - no to bylo i s nahraným jásotem a potleskem, teď zase třídenní série každodenního splnění limitu (žádný jsem si nedal). I tříkilometrová chůze je hodnocena jako slušný výkon, přestože já sám se užírám tím, jak málo chodím. Kdybych jako zamlada podniknul pětadvacetikilometrový turistický pochod, krokoměr by nejspíše obdivem upadl do mdlob.
Vlastně se tvůrcům svého krokoměru ani nedivím. Zdá se, že pojem náročnost se stává v celé společnosti sprostým slovem. Očekává někdo, že herci v nekonečných seriálech budou vyslovovat i koncovky slov? Že televizní reportéři budou mluvit spisovně a v knížkách že nebudou chyby? A co zákony, které se musejí zas a znovu novelizovat? Ale prosím vás, nebuďme tak nároční!
Naše školství pozvolna snižuje svoji úroveň o celý vzdělávací stupeň. Až neuvěřitelné množství středoškoláků zápolí s trojčlenkou, procenty a složenými zlomky, o shodě podmětu s přísudkem nemluvě. Už jednou jsem tu citoval prvačku na maturitním oboru SOŠ: „Jak mám vědět, kde leží nějaká Amazonka?“ Na webu lze najít bakalářské a diplomové práce z různých vysokých škol. Pravda, jsou vždy dlouhé a se spoustou zdrojů, ale úroveň? Před lety, kdy maturity ještě nebyly státní, jsme na naší škole zadávali maturitní práce z odborných předmětů. A vedle mnoha celkem nezajímavých kompilací se vždy našly i elaboráty, které byly výsledkem opravdové samostatné a originální práce. Dnes by - s náležitou „omáčkou“ nastavující text na více stránek - mohly klidně sloužit jako práce diplomové. Maturitní práce už nezadáváme. Bylo by to moc náročné, žáci se musejí připravovat na státní maturity.
Zároveň ale dochází k rozevírání nůžek mezi úzkou skupinou vynikajících jedinců a zbytkem společnosti.
Vrcholoví sportovci neustále popostrkují hranice možností kupředu, zatímco školní třídy jsou plné žáků, kteří nezvládnou kotoul. Kolega ani ne rok po infarktu i já s transplantovanými játry jsme výstup na kopec v Orlických horách zvládnuli, hejno středoškoláků, co šlo s námi, se vesměs hroutilo. Jen pár aktivních sportovců mezi nimi mělo pohodový výlet.
Akademie věd a mnohé vysoké školy v posledních letech dbají na vlastní prezentaci, takže kdo se zajímá, může se dočíst o práci českých vědců, i těch mladých. A jsou to věci! Co dovedou mladí biologové, geologové nebo ekologové (ti skuteční, ne gretologové), před tím smekám. Naštěstí během studia neztratili motivaci být dobří, když průměru vysokoškoláků stačilo k absolutoriu napsat diplomku bez významu, jen tak pro formu.
Foťte jako profesionálové. Naučíme anglicky každého. Vyfoť houbu a dozvíš se, jestli je jedlá. Gratulujeme k rekordnímu počtu kroků. Mobilní aplikace a webové stránky hlásají, že vše je snadné, sebemenší aktivitu prohlásí za „super výkon“. Tohle je ovšem didaktický postup používaný doposud jen v mateřských školách: nedopustit, aby dítě v něčem naprosto selhalo, ale za každý sebemenší úspěch je hned pochválit. Taky se tahle metoda používá při výcviku psů...
Já naopak čekám, že mi můj nový přítel krokoměr jednou řekne: A co mělo být tohle? Takhle chceš být v kondici? Příště ať je to lepší! A doufám, že já i mí kolegové učitelé všech škol budeme smět ještě spoustu let takovýto přístup používat vůči našim žákům. Že nebudeme muset při každé správné odpovědi spouštět nahraný aplaus se zvoláním „Jo, jsi super, jsi hvězda!“
Převzato z autorovy Palety názorů a ptákovin