Jsem, jak se říká, mimo v oblasti technologické, a to je cosi, co mě znervózňuje. Navykl jsem si být technologicky „in“, tedy byl jsem vždycky někde hodně vpředu, na špičce technologické rychlolodi. Nástup videa mě zastihl se sluchátky na uších a mikrofonem v ruce, načerno jsem překládal propašované americké filmy, které se nesměly hrát v našich kinech. Pak přišly osobní počítače. Ten první jsem viděl pracovat v prostorách výpočetního střediska Akademie věd, kde jsem nějakou dobu pracoval jako operátor. Brzy nato jsem měl osobní počítač doma a překládal na něm Gibsonova Neuromancera. Číslo mého mobilního telefonu začíná trojčíslím 602, i to svědčí o tom, že jsem ani nezaspal, ani si neseděl na rukou. O internetu se ani nemusím zvlášť šířit, Neviditelný pes, který je pod křídly Lidovek, vychází už patnáct let a někde na webu se pořád ještě dá najít moje primitivně řešená webová stránka o Julesi Verneovi z roku 1995. Do rybníku digitální fotografie jsem skočil po hlavě a krauluju v něm dodnes. Abych nezabloudil, řídím se signály GPS. Motám se kolem robotů a jeden robot se motá kolem mě, zametá v přízemí našeho domku. Takže v technosféře mám místečko neboli niku, jak se hezky říká, a jsem spokojený, že tu jsem doma, že jsem „in“.

Donedávna jsem byl spokojený. Přišla vlna 3D, tedy trojrozměrného obrazu. V kinech se promítají 3D filmy, v obchodě koupíte 3D televizor, pro mé milované digitální fotoaparáty se dodávají 3D objektivy a ony ty fotoaparáty mají „3D funkci“, takže si trojrozměrné fotky můžete udělat i bez speciálního objektivu. Nikdy jsem se o to nepokusil, protože o 3D zobrazení nestojím. Trojrozměrný film jsem viděl v kině jen jeden a 3D mě rušilo a otravovalo. Televizor nemám žádný, natož pak 3D. Přesto horečce trojrozměrného zobrazení nedokážu uniknout. Každý druhý film v kinech je 3D, televizor 2D je vysvědčení chudoby a zpátečnictví a fotoaparát bez 3D je na úrovni dírkové komory. Vzdoruji! Upřímně si myslím, že 3D film je hloupost a hokus pokus. Myslím při tom na tatínka. Od dětství byl filmový fanoušek. Miloval filmy a trávil dlouhatánské hodiny v biografu. Film byl němý. Pak přišel zvukový film a otec nikdy nepřestal žehrat na tu nežádoucí novotu. Zvuk zabil filmové umění. Kouzlo se vytratilo a na jeho místo přišlo žvanění. Zvukový film byl v jeho očích (a uších) známkou estetického a mravního úpadku.

Vnímal jsem ty jeho řeči s rezervou. Narodil se v roce 1909 a ve škole zpíval Zachovej nám, Hospodine. Zkrátka byl mimo. Umřel a desetiletí se táhla – a teď jsem mimo já.

Seděl jsem onehdy s kolegy z oboru digitální fotografie a při víně jsem si posteskl, že si myslím, že je 3D blbost a že jsem mimo. Každý z nich byl techno-geek první třídy. Měli rodiče mladší, než jsem já. Když jsem dokončil zpověď, mlčeli. Pak jeden povídá: „Já si taky myslím, že je 3D blbost.“ Já taky, přidali se druhý a třetí. Všichni si mysleli, že 3D je blbost.

Oddychl jsem si. Napadlo mě, že 3D je mimo. Ale proboha, proč se 3D vyrábí a kupuje?

LN, 29.8.2011