Jak se schyluje k 21. srpnu, nabývají chystaná připomenutí okupace z roku 1968 poněkud monstrózní hojnosti a četnosti. Je sice pravda, že upozorňování na ně ještě předčí dnes zahájené olympijské hry v Pekingu, ale sportovní události takřka nesleduji. Jsem si ale jista, že připomínání srpna 1968 daleko zastíní jiné výročí, které pro mne má letos velkou důležitost – výročí vybudování berlínské zdi v roce 1961. Není to sice výročí kulaté, takže odpadá hlavní motiv, proč se podobným záležitostem média věnují, jenže já mám docela dobrý soukromý důvod, proč berlínskou zeď připomenout. Překládala jsem o ní totiž knihu a ledacos jsem se dozvěděla. I věci, o kterých jsem nepřemýšlela.

Vlastně mi při té práci došlo, jakou obludností zeď byla. Byla jsem v Berlíně kdysi na začátku šedesátých let, kdy jsem o zdi ještě ani nevěděla, a stařičký strýček, u kterého jsme byly se sestrou na návštěvě, zase měl dost rozumu, aby nám nepletl hlavy řečmi, ze kterých by měl nepříjemnosti, kdyby se o nich dozvěděl někdo nepovolaný (nebo naopak povolaný, podle toho, z které strany to bereme). Když jsem později trochu rozumu nabrala, zase jsem nemohla cestovat, mé cestování, jak pravila věta tehdejší Správy pasů a víz, „nebylo ve státním zájmu Československé socialistické republiky“. A tak jsem berlínskou zeď nikdy neviděla – když jsem se v devadesátých letech dostala do Berlína, už tam nestála. Přesto ji tam ale tehdy bylo ještě až nutkavě cítit. Bylo to zvláštní: lidé byli skoro stejní, v obchodech bylo stejné zboží, ale přesto si člověk uvědomoval, na které straně někdejší zdi se nachází. Působilo to strašně nepříjemně, zrůdně.

Až při práci na překladu jsem si ale uvědomila míru celé té hrůzy: jaksi mě nikdy předtím nenapadlo přemýšlet o tom, kolika zcela hmotnými pouty je propojen organismus velkoměsta. Samozřejmě ulicemi – a od 13. srpna náhle jeden chodník některých ulic patřil nejen do jiné části města, ale doslova do jiného světa než druhý. Východoněmecké úřady přerušily trasy městské dopravy, ale přerušily také podzemní spojení, kanalizaci a elektrické i plynové potrubí. A nevěděla jsem ani, že si východoněmečtí vůdcové nejprve vyzkoušeli život za zdí „na nečisto“ na sobě samých: postavili si lesní sídliště nedaleko Berlína, aby se nemuseli obávat případně nespokojeného lidu. Moc se jim tam nelíbilo, i když sídliště bylo vybaveno mírným luxusem komunistického světa. Ale zůstávali: jednak se jim nechtělo se vzdát výsady nežít mezi obyčejnými lidmi, ale hlavně se neodvážili na sebe přivolat pozornost, natožpak hněv těch nejmocnějších.

Nevěděla jsem ani o odvážných Západoberlíňanech, kteří se okamžitě po rozdělení města pustili do kopání tunelů a shánění falešných pasů, aby svým spoluobčanům pomohli z nemilovaného Východu. Tedy o jednom tunelu jsem věděla, viděla jsem před časem o něm film, ale netušila jsem, jak bylo hnutí pomáhající k útěkům rozsáhlé. Ale teď už musím skončit a pustit se do korektur: rozhodla jsem se, že je odevzdám 13. srpna.

LN, 8.82008