Za minulého režimu probíhalo plánovité vymítání křesťanských symbolů z každodenního života českých „pracujících“. Hlavně v souvislosti s Vánocemi. Odnaučit lid, aby je slavil, se totiž nepodařilo. Ještě v druhé polovině padesátých let minulého století bylo prováděno s jakousi zavilou vynalézavostí: tehdy vznikla dokonale ateizovaná verze Tiché noci“, kterou z televize zpívala superhvězda tehdejší pop-music Yvetta Simonová. Šla mi strašně na nervy. Za normalizace se z likvidování náboženských přežitků stala otravná rutina. Redaktoři televizních a rozhlasových vánočních pořadů soutěžili o to, komu se podaří vyštrachat víc koled bez křesťanských rekvizit.

Vánocům měl vévodit děda Mráz, importovaný z Ruska. Neprosadil se. Nakonec se „sovětská“ koloniální veleříše sesula. V televizi se na Vánoce dávají přenosy křesťanských bohoslužeb (letos katolická půlnoční mše a kromě toho ještě na Boží hod pravoslavná bohoslužba, zjevně pro mafiány z Karlových Varů). A na scénu se vrátil Ježíšek.

Jenže kdo to je, ten Ježíšek? Nosí dětem dárky. Kdybych se na něho zeptal své vnučky, nevěděla by. Něco mezi Huitzilopochtlim hypermarketů a příšerkou z rodu Křemílka a Vochomůrky. Skoro se mi začíná stýskat po dědovi Mrázovi. A chápu, proč si Američané, tak zbožný národ, vymysleli k Vánocům Santa Clause.

Nechci si hrát na morálního karatele pokleslé konzumní společnosti, lidí, kteří myslí jen na žrádlo a požitky. Chyba není, když člověk myslí na jídlo a požitky, ale jen, když nemyslí na nic jiného. Než začnete svými bližními pohrdat, budete jim to muset dokázat. Každému jednotlivě. Kromě toho platí zkušenost, že ten, kdo se snaží druhé takhle zahanbit, má zpravidla za lubem nějakou lumpárnu. Viz bolševici.

Jen jsem si vzpomněl, že v církvi, k níž se v době mého dětství hlásila naše rodina, byly Vánoce vzpomínkou na den narození Ježíše z Nazaretu, který přišel na svět, aby nás vykoupil. Při té příležitosti si lidé vyměňovali dárky. Lidé. Ježíškování bylo striktně zakázáno. Považovalo se za rouhání.

Což je čistočistá pravda.

27. prosince 2005
Publikováno s laskavým svolením autora.
www.bohumildolezal.cz