19.3.2024 | Svátek má Josef


FEJETON: Ještě k Petru Uhlovi

6.12.2021

Asi bych měla předeslat, že věřím v náhodu (i když jeden můj kamarád rád říkává, že náhoda neexistuje, neb všechno je řízení Ducha svatého). Myslím si, že náhody existují: možná je pro mne jednodušší přičítat nezvyklé souvislosti náhodě a nehledat za nimi všeliké tajemné síly, které mě chtěly nadpřirozenou cestou na něco upozornit.

Ve středu jsem při cestě tramvají potkala hned dvě „inkarnace“ Petra Uhla – jeden byl dosti obstarožní bezdomovec s dlouhými šedivými vlasy, druhý asi čtyřicetiletý tlouštík v celkem solidním obleku, ale bez kabátu. Oba měli neklamně uhlovský tvar a polohu očí, podobně rostlé vlasy, byli pomenší stejně jako Petr. Povinné roušky samozřejmě takové „inkarnace“ usnadňují, přece jen pro podobnost zbývá podstatně menší část obličeje.

Bylo mi to trochu k smíchu, říkala jsem si, že bych měla zavolat Petrově ženě, ať ho pozdravuje… jenže když jsem přišla domů, zazvonil telefon a redakce Lidovek chtěla nekrolog, protože Petr právě umřel. Byla jsem vděčná náhodě, že mi Petra připomněla v době, kdy opouštěl tento svět.

S psaním nekrologu jsem měla tentokrát trochu problém, přece jen jsme se znali přes padesát let a desítky let jsme si byli hodně blízcí, občas jsme se pracovně a přátelsky vídali takřka denně. A jak teď vylovit to, co je důležité společensky, z hromady toho, co je důležité pro mne? Jistě jsou to problémy, které mám při psaní o někom, kdo mi byl blízký, pokaždé, a asi nejen já.

A jako pokaždé, když jsem myslela na Petra, jsem si vzpomněla na příhodu, která mě dodnes rozesměje. V roce 1978 se u nás scházela ediční komise Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, která poseděla, sepsala sdělení – a pak odešla a návrhy sdělení mi tam nechala, abych je přepsala načisto a připravila k odeslání. A jednou si Petr pro hotová sdělení za dva dny přišel a já musela přiznat, že jsem na ně zapomněla a neopsala je, že mám jen návrhy, které mi tam hosté z ediční komise nechali. Podala jsem mu je a on se na mě přísně podíval: „Kdyby se to mělo opakovat, museli bychom si najít někoho spolehlivějšího.“ Vyděsilo mě to natolik, že se to už podruhé nestalo – a přitom jsem samozřejmě věděla, že naprostá většina mých spoluobčanů rozhodně netouží přepisovat něco, co by jim mohlo přinést potíže, a že nikde nestojí fronta zájemců, kteří by mne – nespolehlivou – nahradili. (Ale pochopitelně by se našli!)

A jak jsem se bavila tou vzpomínkou, najednou mě napadlo, že vlastně mrtvé přátele nenavštěvuji na hřbitovech.

Ano, občas tam zajdu, sluší se to, ale v myšlenkách se se svými mrtvými potkávám tam, kde bydleli, nebo třeba v hospodě, kam jsme společně chodili. Anebo při podobných „inkarnacích“, když potkám někoho cizího, kdo vypadá nebo se chová jako někdo, koho jsem znávala.

Ale nejspíš je to tak správné, říkám si – nevzpomínám přece na mrtvé, vzpomínám na ty živé, které jsem znala a které mám ráda.

LN, 3.12.2021