Z říše pohádek víme, že nejkrásnější ženské se vždycky schovávají za masku Popelky nebo se starají o sedm připitomělějch trpajzlíků... promiňte, sedm vertikálně postižených. A když už se neschovávají vůbec, tak jsou z té své krásy tak paf, že se prostě nesmějí. Na ten poslední případ máme v Česku odborníka, něco, co hned tak nemá obdoby, blbce Jeníčka. Tohle jsem napsal schválně, abych vás trochu popletl, a tudíž donutil k zamyšlení, protože my ho všichni známe pod jménem hloupý Honza. Jeníček má v češtině přece jen trochu jinou konotaci, ač jde o to samé jméno.

Hloupý Honza je celkem jako každý jiný pohádkový hrdina, tedy z prostého lidu a nakonec svou šikovností a chytrostí dosáhne toho, že se překrásná, leč smutná princezna rozesměje a Honza ji dostane za ženu. Mythologická konotace je vcelku jasná. Příběh nabízí posluchači své doby neskutečnou pohádku o tom, že by se prostý občan díky své statečnosti a chytrosti mohl vyšvihnout mezi šlechtu, a to dokonce královskou. To byl v té době skutečně neskutečný sen. Ale snily ho generace, až se stal skutečností...

V tom je možná ta přetvářející síla pohádek, které nelehko porozumět, ale která mění svět. Dnes na původu už zdaleka nezáleží tolik a dveře jsou otevřeny pro všechny talenty. Na druhou stranu, když se o tom snilo, nikoho ani v duchu nenapadlo, že hloupí Honzové se stanou rovnoprávnými občany ne tím, že se vyšvihnou mezi šlechtice, ale tím, že upadne šlechta...

Pro nás Čechy má však příběh ještě jiná skrytá poselství. První je, že jsme líní, rádi se válíme za pecí a teprve když nás vyženou s rancem buchet do světa, kde proděláme svá strádání, tak nabydeme zkušeností a po čase si vezmeme nějakou tu krasavici ať už s půl královstvím nebo i bez něj, ale tak nějak se vyšvihneme a snad i zmoudříme. Druhé poselství je typické pro dobu vzniku pohádky. Dělej ze sebe blba, hloupého Hanse a nakonec nad silnými, leč Němými, svou chytrostí když už přímo nezvítězíš, tak je aspoň přečůráš a princezna bude tvoje. Tady někde začíná vítězná cesta českého vychcance, která nakonec byla mythologizována (ježíš, to je hrozný slovo!) v Haškově slavné postavě Švejka. Utlačitelé té doby, ti Němí, byli skutečně bez humoru, panovační a jediné, co tolerovali, byli pitomci. A to i ti, kteří to jen hráli. Ne proto, že by tomu rozuměli, prostě proto, že nevěřili, že pitomost se dá hrát... že by se někdo dokázal tak ponížit ! Však největší legrací a nejlepším humorem u Němých bylo, až do nedávna, lidské neštěstí. Když jste uklouzli na cestě a zlomili si nohu nebo když jste to nahráli, tak se mohli Němí utlouct smíchy, ale dneska už to není pravda (bacha!). Lidská smůla byla legrace a nuance se netrpěly nebo nerozeznávaly. To prosím u národa, který má jeden z nejexaktnějších jazyků. Češi byli dobří herci a díky tomu přežili. Bohužel, doba nikdy neustrne, doba se vždycky vyvíjí a pokud si to Češi neuvědomí, budou nejen pitomce hrát dál, ale nakonec se jimi skutečně stanou....už jsou blízko...

Pohádka o Popelce má jiné poslání. Ta nás učí, abychom se nedali odradit vzhledem, ale pronikli za fasádu. Jen tak se hledají poklady srdce. Cynický Honza-Švejk by to asi formuloval slovy, že za umouněným obličejem krásné ženské vnady zahálí, ale to jsme my, Češi....

Hlavním úkolem všech pohádek však je vzbudit v mladé generaci touhu po spravedlnosti a vítězném dobru. Když v pravěku doby kamenné mladý člověk vyrostl, přichystala mu společnost zkoušku dospělosti. Tou se oddělovala doba bezstarostné dětskosti od doby plné povinností, v které nutno vědět, jak se chovat, a to sám, bez říkání a bez dohledu. Zkouška dospělosti měla dvojí účel. Především prověřit mladého adepta fyzicky, ale také s ním psychologicky důkladně zatřást. Především proto, aby změnil svůj náhled na svět. Skončila doba snění, doba pohádek a nastává doba reality a povinností a adept musí vědět, jak se chovat ve společnosti zodpovědných, do které od teď patří...

Od zkoušek dospělosti jsme upustili dávno, a to i symbolicky, a dneska se divíme, že po světě pobíhá mnoho dospělých dětí, které nevědí, jak se chovat. Dětí, které neopustily svůj dětský svět a nechtějí uznat, že jejich náhled na svět utvořený jen z přání neexistuje opravdu. Vzteklých dětí, kterými nikdo v pravý čas nezatřásl, aby si uvědomily, že svět se netočí jenom kvůli nim a ony nejsou jeho středem. Jenže, vykládejte tohle dneska všem těm politicky korektním, ale spíš módním(!), kteří věří v práva násilníků tak, že moderní společnost ztrácí schopnost fungovat. Víte, ona pořádná facka (hlavně psychologická) udělená v pravou chvíli dokáže mnohem více než všechna literatura dr. Sprocka. Vykládejte to ale lidem, kteří si myslí, že dospělým se muž stává svou první ejakulací a žena menstruací, jen prosím žádné násilí.... Jako by v ten moment sama příroda poprvé mladou adeptku neznásilnila a neučinila z ní otrokyni života...

Ach, ubohá Popelko, dneska nikoho nezajímá, proč jseš umouněná. Nejsou v tom peníze, víš, a krásu srdce už nikdo nehledá. Prim hrají tvoje sestry (a bratři) s osekanými orgány. Já vím, že si chtěly okrájet nohy, ale nějak se jim podařilo okrájet a okorat srdce. Né, že by to někoho zajímalo, nezajímá, protože na to neexistují žádné příspěvky nebo podpory. Snad ještě tak zázračné ořechy se zlatými kočáry, ty by zájem vzbudily, kdyby byly, ale nejsou, sežrali je s chtivostí jim vlastní mladí princové-právníci..... to jsou ti, co ejakulují, aniž by věděli, kdy se má, kdy ne a hlavně proč.....