Mám pravnučku Elišku, v březnu jí byly tři roky. Ale ještě před tímto výročím překvapila mou dceru, její oblíbenou babičku, výrokem: „Babí, já tě nemám ráda.“ Když se mírně řečeno vyjevila, odpověděla Eliška: „Ale babičko, to byl ode mne jen takový malý vtípek!“ Vzhledem k věku složitý výrok, leč úsměvný. Takový bonmot, řekli byste.
Když náš vládce po boku cara vší Rusi podotkne, že je v sále příliš mnoho novinářů, a tudíž je nutné je likvidovat, a car, maje bohatší praktické zkušenosti, koriguje ho s tím, že stačí omezit jejich počet, vykládá to prezidentův mluvčí také jako takový malý vtípek, nepřipadá mi to vzhledem k rozdílu věku a postavení hradního pána proti mé pravnučce jako úsměvný bonmot.
Spíše jako scéna z filmu o mimozemšťanech, která zvláště vynikne v ruském originálu. Ostatně podobný je i výrok, že se v Číně učíme, jak stabilizovat stát (to se mi hned vybaví člověk v bílé košili před tankem na náměstí Nebeského klidu). U Miloše Zemana to nepřekvapí, bonmoty se uváděl do politiky na prknech divadla Semafor. Řekl bych, že za dobrý vtípek dá v sázku věci velmi závažné, za výborný bonmot obětoval by snad i život.
Zatím jen obětuje zbytky dobrého jména tohoto státu (vzpomeňme, čím upoutali pozornost světových médií naši tři polistopadoví prezidenti: Havel projevem v americkém kongresu, Klaus manipulací s perem v Chile a Zeman gestem holí, odkazujícím premiéra na jeho místo).
Ne že by další ústavní činitelé neměli co nabídnout. „Všetci kradnú, len my makáme... (a chybí dodat „všetky daňové zákony ohýbáme k vlastnému užitku“).
Výrok ministra Mládka, že živnostníci jsou parazity naší společnosti, nebyl jako bonmot pochopen a jistě přispěl k jeho pozdějšímu pádu.
Rovněž bonmoty páně premiérovy se zapíší do paměti národa, už pro svou stručnost: „Neodvolám ministra Babiše. Podávám demisi vlády. Nepodávám demisi, jen chci konzultovat. Odvolávám ministra Babiše...“ atd. atd.
Musím se přiznat, že vtipné výroky miluji. Po letech se pochlubím autorstvím jednoho politického vtipu, bylo mi sedmnáct let, a šířil jsem jej jen ústně, jak jinak, sociální sítě byly ještě na houbách.:
„Únor bílý pole sílí. Únor rudý, budem chudý.“ Po roce mi jej někdo vyprávěl a udělal mi velikou radost.
Nejvíce jsem miloval Rádio Jerevan. Např. otázka: „Budou za komunizmu peníze?“ Odpověď: „U někoho ano, u někoho ne.“ A vůbec nejlepší: „Kdy bude lépe?“ „Lépe už bylo.“ Často začínaly otázky „Je pravda, že...“ a odpovědi pak „Ano,ale jen částečně...“.
Zrovna mi jedna napadla. „Je pravda, že prezident Zeman je ve skvělé zdravotní kondici?“ „Ano, ale jen částečně. Trpí výraznými komplikacemi cukrovky, které mu znemožňují chůzi na delší vzdálenosti, do schodů a se schodů, a také příznaky stařecké demence v souvislosti s konzumací alkoholických nápojů.“
Přidám ještě jednu: „Má prezident Zeman problémy s ústavou?“ „Ne, ústava má problémy s prezidentem Zemanem.“
Ač za svůj dlouhý život jsem pobýval v kavárně jen zcela výjimečně, vím předem, kam budu protivníky mých názorů poslán. Netajím se tím, že prezidenta nemusím, byť s některými jeho kroky a výroky souhlasím, jako je jeho postoj k Izraeli a arabským teroristům, počínaje nositelem Nobelovy ceny za mír Jásirem Arafatem.
Leč tentokrát se dopustil výroku, po němž může opravdu následovat i pomyslný kalašnikov v rukách pomstychtivého starce, není-li možno se novinářů zbavit demokratickou volbou.
Kdybych byl jejich kolegou a dostal možnost jedné otázky, zeptal bych se: „Pane prezidente, proč máte takové vole?“ Spolehl bych se, že prezident má pro vulgární slova slabost a že otázka se nebude považovat za hanobení hlavy státu. Stejně bych na něho neměl. Určitě by odpověděl: „Protože mi všichni lezete krkem.“
Až teď mi napadlo, že místo Malého vtípku by se článek mohl jmenovat Zeman je gentleman. Je to jedno, takovou nicotností se nikdo po letech zabývat nebude.