Nemám rád aprílové žertíky v médiích. Uznávám, že některé jsou vtipné, a googlujícím pátračům se dopředu přiznávám, že není vyloučeno, že jsem v počátcích své kariéry novináře k aprílovým žním také nějakou duchaplností přispěl. Dnes to však považuju za stejně originální a pronikavé jako se opít na Silvestra.

Navíc jako by se aprílové vtípky stávaly rok od roku populárnějšími. Už je dělají nejen média, ale i firmy, letos například Google, Groupon či LinkedIn, tedy samé těžké váhy v oblasti webu a technologií. Ale ona je to spíš iluze, vtipkuje se pořád stejně, ovšem právě díky webu či lépe řečeno sociálním sítím se ty lepší či horší vtípky snadněji šíří. A dojdou k vám, i když nechcete. Jako ke mně jeden z těch letošních, kterým byl článek na webu amerického veřejného rozhlasu NPR.

Pojednával o nastupujícím fenoménu zvaném slow net, který článek představil jako obdobu hnutí slow food. To vzniklo jako reakce na fast food a spojilo lidi, kteří oproti hamburgerům či hotdogům v ubrousku dávají přednost klasické restaurační krmi. Což dává smysl, na rozdíl od retro lásky k pomalému internetu, který k labužnickému vychutnávání pomalu se stahujících dat asi moc přispět nemůže. Přiznám se, že jsem na dotyčný žertík skočil (ano, vrtěl jsem při tom hlavou, ale to už zpětně nikomu nedokážu) a klikl na písničku jakéhosi zpěváka, vydávanou za hymnu hnutí slow net. A proto vlastně tenhle sloupek píšu.

Že jde o rádobylegrácku, mi došlo celkem brzy, ale vyslechnutá hymna mě bez přehánění zasáhla. Začíná totiž tím typickým zvukem, který vyluzovaly právě modemy zapojované do telefonních zásuvek. Nedokážu ho laskavým čtenářům slovně nijak přiblížit ani připodobnit, ale pamatuje si ho každý, kdo tehdy s internetem měl co do činění. A všechno jako by se mi tím zvukem vrátilo, ty krásy i hrůzy vytáčeného připojení, dobývaní neznámých světů a prozkoumávání nepoznaného. A také vzteklé bouchání do stolu, když spojení spadlo a bylo třeba ho vytočit znovu, a nekonečná trpělivost, s jakou jsme my, weboví průkopníci, čekali na stažení jedné pornografické fotografie... a pak třeba po pěti minutách zjistili, že to děvče je ve skutečnosti v plavkách.

Příští měsíc to bude přesně patnáct let, kdy jsem si napůl s radostným očekáváním a napůl s obavami pořídil telefon domů. První patro našeho domu zaplnil na dalších několik let onen skřípavý škrundavý zvuk, který se stal impulzem k tomuto melancholickému vzpomenutí. Bylo to v době, kdy éra mobilů ještě nezačala, a tak připojení na internet bojovalo na pevné lince s telefonickými hovory, a ačkoli byly jeho šance zpočátku slabé, nakonec nad telefonem zvítězilo.

A rychlý internet, který jako samozřejmost používáme dnes? Před patnácti lety by to byl jen hloupý apríl.

LN, 6.4.2011