Časy se mění, ale za pár let se prý časy měnit přestanou, nebo naopak – jiné časy nastanou, jen ať už není ten posouvací režim jako dneska. A tak se od vážných starostí a problémů světa dostáváme k věci nám bližší, kterou se dá zabývat pořád a stejně asi nikdy nebude uspokojivě vyřešena, a to přesto, že ovlivňuje náš život denně a podstatně, protože o čas jde až na prvním místě… ne proto, že čas jsou peníze, ale že čas je život.

Do jarního posunování hodin se trefuje kdekdo – jednotná fronta! A aspoň to tak vypadá, že obhájci jsou v menšině, anebo se bojí obhajovat, aby nebyli za hlupáky.

Já sám mám ale letní čas rád a samotný jednorázový posun mi moc nevadí, protože během týdne stejně vstávám díky emisně šetrnému cestování různě o jednu až dvě hodiny. Ale zato dlouhé letní večery (které začnou už zjara) mám rád a k ledasčemu příjemnému je využívám. A proto se nyní budu věnovat obhajobě letního času a jeho optimalizaci (komplikaci).

Hezky se nám u tohoto problému sešli symbolicky sluníčkáři (milovníci slunečního svitu) a ti druzí – měsíčníci (pragmatici).

Sluníčkáři jsou vnímáni jako ti, kdož vidí všecko optimisticky a vidí jednoduše hlavně přínosy a pozitiva dané věci a nevidí negativa a průšvihy (že když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají).

To měsíčníci vidí zase na věcech hlavně negativa a stinné stránky – to, co následuje poté, co zajde optimistické slunko. Při ochraně před vším negativním by ale byli schopni nás izolovat i od všech pozitiv.

A tak, marná sláva, obě skupiny tu jsou a řeší nejen posun času, ale i jiné teplé nebo horké problémy dneška a musí být jedna druhé k férovému soutěžení, aby z toho byl užitek.

Ale zpátky k času!

Pro pracující či jinak aktivní milovníky slunečního svitu a denního světla je letní čas ohromná pomoc, protože své denní aktivity mohou provozovat déle (měřeno od konce šichty – či od běžného vstávání – po konec denního světla).

Na venkově byla dříve takových lidí většina a nedělala se z toho věda – v létě se vstávalo i ve 4 hodiny a v zimě v 6 hodin. Dneska už se tráva neseče za rosy a chladu, ale stejně je dost těch, kdož po pracovní době nastupují na druhou, venkovně-domácí směnu, jejíž trvání je dáno světlem. A mít během těch měsíců každý den hodinu k dobru – to dělá zhruba 200 světlohodin za rok a to už je poznat na zahradě, na stavbě, v lese, ale i na kole, na hřišti, turistice…

Ten, kdo tráví čas doma, má svobodu danou elektřinou, bez ohledu na (bezemisní) slunce na obloze. A to nemluvím o sedění u bedny (u displeje), které lze provozovat nonstop, ať je venku světlo nebo tma. Kde jsou doby, kdy televize byla myšlena jako večerní zábava a i obraz byl za tmy nejhezčí a během dne se vysílal jenom monoskop… Sledovat ho byla pěkná otrava (ale menší než sledovat některé dnešní programy).

Manipulace s časem je násilí na těch, co musí ze dne na den vstávat o hodinu dříve, i na těch, co musí měnit nastavení v dopravě i jinde. Jenže trvání neměnné organizace dne bez ohledu na roční dobu je také diktát a násilí! Proč ráno světlohodiny prospat (protože: „V šest v práci!“) a večer zase tmohodiny probdít, protože je ještě brzo jít na kutě?

Kvalita života i jeho délka se měří i tím, kolik má člověk (denní tvor) světlohodin k trávení dle svého uvážení a kolik tmohodin má ke spánku. Všelijaké směnování je mnohem větší biologické zlo než jednorázový posun času – ten ostatně může mnoho lidí ignorovat a přecházet pozvolna.

Letní čas přece nemá ekonomický přínos, tak proč ho nezrušit! (Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je ekonomicky neprínosné!) Posunutím času se asi statisticky evidovaný HDP nezmění – lidé pracují stejně dlouho a svítí se stejně ve dne i v noci ve výrobních i prodejních halách, ale copak je smyslem života ekonomický přínos a vše ostatní je života nesmyslem?

Není to právě naopak? Nejsou přínosy i s jinými přívlastky? Letní čas prodlužuje oddychovou dobu pod širým nebem – vznikají osobní díla, vztahy, zážitky, vzpomínky, prodlužuje se život společenský, činorodý, pohodový.

Myslím, že o tom všem asi není velkých pochyb a že jádro sporu je ve způsobu, jakým se posunování děje. Je pravda, že posun zavedl diktátor diktátorsky! Jenže ne vše, co zavede diktátor, je špatné, a ne vše, co zavede lid v referendu či revolučním nadšení, je dobré. Někdy někdo musí mít rozum a občas to trefí i na diktátora. Diktátorský způsob reakce času na roční dobu je první vlaštovkou na této cestě a zatím i poslední. Jenže tenkrát to ani jinak technicky nešlo, ale dneska by to přece už šlo i jinak.

Že posouvání času je nesmysl? Není!

Příroda, rostliny i zvířata i přírodní lidé mají jedny hodiny – bezchybné, bezúdržbové, posunující se kontinuálně, ne skokově. A těmito hodinami je slunce – od slunka do slunka si spokojeně fungují a jsou prosty traumat i debat na toto téma.

Posunovači i setrvači jsou totiž malí páni – Jitřenka řídí kokrhání!

A tak se řiďme „jitrem“ také! Čas neposouvejme, čas se přece denně posouvá sám! Ne posun času, to konstantní hodiny jsou diktát zavedený kvůli vysoké a snadné organizovanosti lidské společnosti. Aby tato organizovanost zůstala zachována – kokrhalo se jednotně podle jízdních a jiných řádů -, tak do této akce zapojme družice, co obíhají společně se Sluncem okolo Země: ať řídí veškeré hodiny a hodinky nově, dost už bylo hodin na klíček a závaží! Čas nový – čas družicový! Např. od rovnodennosti po rovnodennost každý den o půlnoci o minutu tam a od slunovratu zase zpátky – přirozeně bez násilí! Návratem k přírodě by se navíc posunovači hodin stali stejnými pány jako Jitřenka.

Pokud by se to vzalo poctivě a celosvětově, tak by to byl docela pěkný chaos a byl by to i pěkný námět pro verneovku (časová pásma od východu na západ, ale i od severu na jih, na severní polokouli letní čas, na jižní polokouli zimní čas, vše řídí centrální hodiny lidstva za pomoci družicových signálů, technicky je to jen program s danými vstupy).

A ještě je možná optimálnější a komplikovanější varianta: Čas ať zůstane, jaký má být, poledne ať je v poledne, ale ať se mění vše ostatní, veškeré časové plány… denně o minutu posouvat jízdní řády, buzení, vysílání rozhlasu a televize, pracovní doby – na hodinkách čas opravdový a čas „korigovaný datem a rovnoběžkou“, kterým se bude koordinovat denní chod lidstva v souladu se Sluncem. Podobné jsem si už kdysi vyzkoušel, když jsem si po celou dobu letního času zachoval na hodinkách čas neposunutý a vše ostatní si v hlavě posunoval.

Téměř všechny verneovské fantazie se splnily. Splní se i tato? Bylo by to řešení úměrné době, která vrtá do všeho, co fungovalo jednoduše (a neoptimálně), proč zrovna „čas“ by měl být tabu! Zoptimalizujme ho také! Technické dobrodružství tvrdého kalibru! Politické strany nemají nic nového do volebních lákadel, období za obdobím opisují to samé! Najde se odvážlivec, který s touto myšlenkou půjde do národních voleb a pak i do celosvětových spolků?

Ať už vrtání do času dopadne jakkoli, uvědomme si, že voleným a někdy i nevoleným zástupcům a expertům dáváme zejména moc nad naším časem – životem. Dáváme jim možnost čas zpříjemnit, ale i znehodnotit nejen posunováním nebo neposunováním, ale především zařazováním všelijakých nepříjemností a zbytečností, které zkracují život a omezují svobodu – čas pohodově a svobodně užívaný – a náš život mohou nakonec tvořit od kolébky až ke hrobu jen nějaké nařízené formality.

Zákonodárci jsou tak někdy i časoujídači. (Darovanému zákonu na časuztrátu hleď!) Málokdo přitom zvedá hlas na obranu ztraceného času (ztracené svobody), kterým každou komplikaci platíme, hodnotí se dopad ekonomický, ne časový. A samotný jarní posun a neposun je tak jen bezvýznamná hračka, která odpoutává pozornost od opravdových kazičasů a lupičů.

Buďme tedy vděční za čas, který máme, ať už je posunutý, nebo ne, hlavně ať je námi dobře zhodnocený. Čas a jeho svobodné užívání – bez šikany ze strany vnějšího světa, vnitřních běsů nebo churavého těla – je totiž vzácným požitkem, který je nám čas od času dopřáván.

Mnoga léta zdrávi byli!