Moje sousedka už hodně pamatuje a z minulosti má zafixováno, že jít k volbám je občanská povinnost. Sotva se otevřou volební místnosti, vbelhá se o francouzských holích dovnitř, vyhlídne si někoho z volební komise a zeptá se, kdo jí naposledy zvednul důchod. Zaražení členové sboru musí přiznat, že to bylo jedno ministerstvo. Ta strana, jejíž člen sedí v čele toho ministerstva, potom dostane její hlas.

Nikdo z přísedících by si netroufnul jí vysvětlovat problém rovné daně a výhody, které jí z toho poplynou. Má už slabou paměť, a tak by ji ani nezastrašilo, že ti, kteří jí přidali na důchod, se paktují s komunisty, kteří ji po únorovém převratu sebrali živnost. A skutečnost, že premiér poslal jednoho člověka, který byl možná soudcem, možná náměstkem ministra, ale nejspíš jeho poradcem, jednat s nějakým profláknutým podnikatelem, ji už vůbec nezajímá. O tom, že jeden bývalý ministr ze strany, kterou naposledy volila, sedí za podvody, ani neví. A kdyby věděla, třeba by jí dojal jeho milostný vztah k ženě, která je ze stejných důvodů v kriminále.

Letos se naše sousedka rozhodla zvolit novou taktiku. Její francouzské hole mají hodně sedřené gumičky, a tudíž by potřebovala nové. Podala si žádost a čeká, že je dostane zdarma jako dříve. Jenže diskuse kolem našeho zdravotnictví ji znervózňuje, vypadá to, že bude muset připlácet. A tak je možné, že se letos ve volební místnosti zeptá, kdo jí zdražil hole a po sdělení, kdo to byl, jeho lístek do urny nehodí. Boj o její volební hlas může rozhodnout jen doktor Rath.