Říkává se, že generálové jsou vždy výborně připraveni na minulou válku.

Mé povědomí o psychologii, sociologii i historii je povrchní, ale pozorováním okolí jsem si během svého života – který bude jako každý život relativně krátký – stačil povšimnout, že výše uvedené tvrzení by mohlo mít obecnější platnost.

Netýká se jen generálů.

Vypozoroval jsem, že postoj jedince ke světu (dle dříve používané terminologie světonázor) primárně ovlivňují události, které zažil ve svých šestnácti či sedmnácti letech. U jedinců retardovanějších, k nimž se počítám, možná až v devatenácti. Životní postoje jedince, který v šestnácti letech během Pražského povstání pomáhal sbírat dlažební kostky na barikády, budou odlišné od životních postojů člověka, kterému bylo šestnáct v roce 1953, a jeho tatínkovi kulakovi soudruzi znárodnili statek. A pro jistotu ho na osm let zavřeli do nápravného zařízení.

Pracovně tomu všemu říkám juvenilní imprinting.

Jen několik let věku může představovat významný rozdíl. Dodnes mi srdečně lezou na nervy mí o pět až deset let starší kamarádi (a kamarádky), kteří v roce 1968 ve svých šestnácti až jedenadvaceti letech zažili sexuální revoluci (nějaký vesnický Woodstock) a velký svět (mohli vyjet do Jugoslávie nebo do Británie). Ač již zestárli, jsou téměř neustále optimisticky naladěni. Mám je rád, ale jejich optimismus mě někdy neskutečně popuzuje. Já jsem Woodstock nestihl, a když už jsem byl dostatečně juvenilní, vymysleli si na nás všechny náhle čerstvě sexuchtivé A.I.D.S.

Jsem evidentně naladěn spíše pesimisticky.

Pozdější události, které jedinec zažije ve třiceti a v padesáti, už ve vztahu ke světonázoru tak důležité nejsou. Jedinec jim přikládá menší váhu, a případy, kdy by svůj postoj ke světu v dospělém věku obrátil o sto osmdesát stupňů, jsou vzácné. Juvenilní imprinting vítězí. Projevuje se to také ve vnímání hrozeb. Pokud mi v šestnácti ublížili nacisti, budou po zbytek mého života největší hrozbou nacisti. Pokud jsem byl v šestnácti zamilovaný do sudetské Němky, budou po zbytek mého života největší hrozbou vybraní domácí bastardi, kteří se v každé kritické době rychle sejdou v Revolučních gardách.

Čas je ale opravdu relativní. Rádi připisujeme našim krátkodobým zážitkům větší význam, než ve skutečnosti mají.

Říše vznikají a zanikají. Události, které ve své době byly životadárné i smrtonosné, stanou se po krátkém čase – stačí jedno století nebo dvě – jen několikařádkovou poučkou v učebnici dějepisu.

Z výše uvedených důvodů se přikláním k názoru, že osud našich dětí a jejich dětí nepokazí ani komunisti, ani nacisti.

Ani Němci, ani Rusové.

Spíš se najde někdo jiný.

Autor je fyzik a podnikatel (e-mail: neznal@clnet.cz)